Dobrý den,
nikdy jsem kolem sebe nikoho nesnesla. Myslím, že by to mohla být nějaká dědičná vlastnost, protože to tak máme v rodině všichni. Poslední dobou jsem začala pátrat po důvodech a konečně si uvědomila, že jsem dokonale netolerantní člověk. Postupně jsem si začala uvědomovat i to, že ostatní lidi nezměním a ani bych se o to neměla snažit. Říct, co si myslím, to ano, ale další kroky nechat na tom druhém. Všichni máme své dobré i ty další stránky a spíš než se snažit měnit druhé, nutit je aby se chovali jak by se líbilo mně, je vhodnější změnit sebe. Jenže jak?
V jedné knize jsem četla, že mohu zmírnit své negativní vlastnosti a změnit je k dobrému. Chtěla bych mít ráda a respektovat lidi takové, jací jsou a neříkat si pořád „Kdyby se zachoval tak, nebo tak, bylo by to jiné.“ Pořád mám na někoho vztek, že se nechoval podle mého měřítka a už je mi špatně ze sebe samotné. Nejvíc mi dělá problémy má reakce na člověka, který se na mě kvůli něčemu rozzlobí – v té chvíli se bojím – a pak se mnou nemluví. V té chvíli dostanu vztek. Myslím, že důvod, proč nesnesu takovéto situace, si nesu z dětství, kdy se přesně takto chovala má matka. Pokaždé, když nebylo po jejím. Křik, rozbíjení věcí a hádka, která vyústila v bití a nakonec několikadenní mlčení. Vidím v tom i své chování, které mi vadí. Tu snahu přetvářet si lidi ke svému obrazu a následný vztek a zavržení člověka jen proto, že se nechová, jak chci já. Poradíte mi prosím jak z toho ven?
Eva
Názor odborníka
Dobrý den,
váš dopis je odrazovým můstkem k hlubší diskusi, která by nás přivedla k řešení. Teď mohu ale vycházet jen z dopisu a z toho, co popisujete. Mám pocit, že jde o problém v komunikaci, která je – pokud vůbec probíhá – ovlivněna problémy se sebedůvěrou a podvědomou sebeobranou (když to bude, jak já chci, budu se cítit dobře, budu v bezpečí).
Vadí vám, že se někdo nechová podle vašich měřítek. Pravděpodobně jde o to, že něco očekáváte, ono se to nestane a vy jste zklamaná a podle toho reagujete. Zklamaná očekávání bolí, otázka je, proč k nim dochází. Většinou je příčina právě v komunikaci a v našem přesvědčení, že všichni máme stejné žebříčky hodnot, stejné reakce, že takhle je to pro všechny „normální.“ A to je omyl. Naopak, každý z nás reaguje, chová se a komunikuje úplně jinak. Je to dáno modely, které jsme vnímaly jako děti, zkušenostmi z dosavadního života atd. Někdy se můžeme cítit zklamaní, protože chování druhého člověka špatně interpretujeme. Ale i ten druhý má svoje představy. Otázkou je, jestli ten druhý ví, co očekáváte, jestli zná vaše měřítka, jestli jsou jen ve vaší hlavě nebo jestli o nich mluvíte. A pokud ano, pak je otázka jakým způsobem. Komunikace je umění, je to i o tom, pokusit se vžít do druhého a sdělit mu věci pro něj srozumitelným způsobem. Neustále si ověřovat, že oba chápeme věc stejně. Nepředpokládat.
Než začnete někoho posuzovat nebo odsuzovat, zkuste si uvědomit, že každý z nás se snaží dělat věci nejlépe, jak umí a to, že to nedělá, jak by se líbilo vám, může znamenat, že v dané situaci prostě jinak reagovat nedokáže. Pokud se lidé rozzlobí, je to signál obrany. Když se někdo zlobí na vás, přemýšlejte o věci z druhé strany. Proč se zlobí, co může jemu vadit na vašem chování nebo reakci, co třeba chtěl a vy jste to nepochopila. Snažte se komunikovat. Z vašeho dopisu je zřejmé, že chcete změnit vlastní chování, které vám vadí. Přemýšlíte o něm, hledáte odpovědi v knihách, pokládáte si otázky a to je úžasné. Jsou ale situace, kdy si sami pomoct neumíme a točíme se na jednom místě pořád dokola. Doporučovala bych setkání s psychoterapeutem nebo koučem, prostě s odborníkem, který vám pomůže porozumět sama sobě, pomůže odhalit a překonat stereotypy a vzorce chování, které vás přivádějí do situací, které popisujete a které vám vadí. Odborník pozná příčinu vašeho chování a zná i způsob, jak problémy překonat.
Vážím si vaší odvahy něco změnit, to je velký krok a ne každý ho dokáže udělat.
Držím palce a přeji hodně štěstí,
Mirka Čejková
