Audiobook Michala Mynáře: Vztahové jedy
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Poradna

Noční děsy

Dospívající dcera ze spánku křičí, utíká z postele, pere se s námi. Co se to děje?

Andrea Platznerová

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

18. 5. 2021

18. 5. 2021

Moje sedmnáctiletá dcera trpí asi tři měsíce nočními děsy. Jako malá je nikdy neměla, i když je citlivější. V noci se probudí se strašným křikem, utíká z postele, dlouho trvá ji probudit a zklidnit. Někdy při dotyku a pokusu o objetí se pere, vnímá to jako útok. Po probuzení rychle usne a ráno si nic nepamatuje.

Je na střední škole, už přes rok distanční výuka, chodí sice denně s kamarádkami ven, ale připadá mi, jako by její nervová soustava byla přetížená a neumí si všechno zpracovat. Mobil před spaním jsem zakázala, usíná dobře. Naposledy se s úplňkem noční děsy opakovaly každý den, jindy tak jedenkrát týdně.

Je to velmi nepříjemné pro celou rodinu, navíc bydlíme v paneláku, kde noční křik budí sousedy a může pro neznalé vypadat podezřele. Poradíte, prosím?

Helena, 47 let

Názor odborníka

Milá Heleno,

o pravých nočních děsech (pavor nocturnus, night horrors, sleep terrors), jež u dcerky popisujete, jste si jistě už s manželem našli spoustu informací na internetu. Na úvod nejspíše jen zopakuji, co už víte:

Noční děsy spolu s náměsíčností, s níž se někdy vyskytují i v kombinaci, patří mezi tzv. parasomnie, rušivé jevy v průběhu spánku. Objevují se obvykle v první třetině až polovině nočního spánku, na pomezí mezi hlubokým a plytkým spánkem, ve třetím až čtvrtém stadiu non‑REM spánku, tedy bezesného spánku bez pohybů očí. Jsou časté u dětí – udává se, že je zažije 40 % dětí, s věkem výskyt klesá.

Nejsou však zdaleka výjimkou u mladistvých ve věku vaší dcery a vyskytují se i u dospělých. Povětšině trvají epizody nočního děsu několik vteřin až minut, málokdy déle. Dítě, aniž by se probudilo do bdělého stavu, křičí, sedá na posteli s výrazem děsu, má rozšířené zorničky, potí se, hlasitě dýchá, má zrychlený tep a je rudé v obličeji, bývá neutišitelné, při pokusu o uklidnění se může bránit, kopat, škrábat.

Na neurologické úrovni lze pavor nocturnus považovat za důsledek nadměrné mozkové aktivity, smršti nervových výbojů, resp. chybění jejich inhibice. Původ je, tak jako u všech psychiatrických procesů a poruch, multifaktoriální – roli hraje stres, nedostatek spánku a nepravidelný spánkový režim, spouštěčem může být horečka. Noční děsy se častěji vyskytují v rodinách s predispozicí k parasomniím, kupříkladu s výskytem náměsíčnosti v rodinné historii, jsou častější u dívek než u chlapců.

V naprosté většině případů tyto noční epizody po nějaké době spontánně a bez následků odezní. Pokud z nich plyne nebezpečí, tak nepřímé – úrazy v průběhu epizody a dopady ospalosti z nedostatku spánku na fungování v průběhu dne. No a znepokojení svědků epizod nočního děsu, nejčastěji rodinných příslušníků, čili zvýšená hladina stresu v rodině jako systému.

Děsů se neděste

Právě na poslední jmenovaný důsledek bych se s dovolením ve vašem případě zaměřila – samozřejmě předpokládám, že již účinně zamezujete riziku úrazu a že přerušovaný spánek nemá zásadnější devastační efekt na dcerčinu celodenní psychickou pohodu, resp. její školní a sociální fungování. (V takovém případě by bylo dobré navštívit psychiatra, jenž vyšetří, stanoví exaktní diagnózu, někdy až po odeslání na polysomnografické vyšetření, a doporučí léčbu. Ta bývá nejčastěji jen režimová, spíše výjimečně lékař naordinuje anxiolytika, případně látku ze skupiny antidepresiv.)

S vědomím, že přes hrozivý obraz noční děsy nemají špatnou prognózu, lze noční náročné situace vnímat i jako výzvu k vývoji a stabilizaci individuálních psychických funkcí členů rodiny (včetně dítěte s děsy, k tomu ještě později) i k vývoji a stabilizaci rodinného systému jako celku.

Je zcela přirozené, že na noční děs dítěte starostlivá rodina zejména ze začátku reaguje – trošku to přeženu, ale možná ani ne příliš – celodenním děsem. Jako první věc je vždy dobré něco udělat s ním. Samotný aktér děsivých scén si noční zážitky nepamatuje (výjimečně si v paměti uchová útržky, pokud ho v průběhu epizody probudíme), tudíž je výzva na straně ostatních členů domácnosti.

Zachovat klid, být si vzájemně oporou a umět podpořit partnera a další děti (nepíšete o nich, předpokládám tedy, že máte jen jednu dceru) ve zvládání obav a úzkosti je zcela zásadní. Je také přínosné „rozšířit hranice normality“, brát epizody děsů jako něco, co se vejde do normálního vývoje normálního dítěte v normální rodině – a pokud by taková akceptace byla svízelná, zamyslet se, proč takovou je.

Už zde se otvírá velký prostor pro rodinné sdílení a spoluprožívání. Nezmiňovala jste, zda s dcerou mluvíte o jejích děsech a o vašich obavách a úvahách otevřeně – v tomto věku bych to už určitě doporučovala. Nemusím jistě psát, že by to mělo být způsobem, který dceru nebude zbytečně sekundárně zúzkostňovat či jinak nenabourá její duševní rovnováhu.

To zvládneme

Zrovna v adolescentním věku mohou naše děti stěží dostat přínosnější empirickou informaci než tu, že rodina je místo, kde se společnými silami zvládne všechno, protože rodině nedominuje trauma a strach, ale vyrovnaný přístup ke všemu, co se v průběhu času objeví.

Nyní původní rodina, se starostlivými, vyrovnanými rodiči – a podle tohoto vzoru potom možná jednou dcerčina nová rodina. Anxiolytikum účinnější než benzodiazepin, řekla bych, a hlavně bez vedlejších účinků. I na strachy až odmítání založení rodiny, o nichž tak často slýchám od mladých lidí obou pohlaví.

Možná bychom mohli v této situaci mezi výzvy k posunu přičíst i obavy z reakce sousedů, ono „co si o nás řeknou lidé“, možná aktuální i v jiných situacích, s jinými lidmi. V tomto směru máte také jedinečnou příležitost podat dceři zprávu o rodinných hodnotách a přispět k prevenci psychologických problémů ve vyšším věku.

Jak úlevné může pro mladou dívku být, když vidí, že rodiče nehledí na prvním místě na ono „co si o nás pomyslí druzí“, že mnohem důležitější než nepodložený názor cizích lidí je pohoda našich blízkých! (A sousedům, těm opravdu zainteresovaným, lze jistě situaci přiměřeně vysvětlit. Tedy pokud to nebude prolomení vůle dcery – je přece jen ve věku, kdy je na svůj intimní prostor jistě citlivá.)

Je také možné, že objevení se nočních děsů ve věku 17 let (kromě objektivně závažné duševní zátěže v této nelehké pandemické době) přináší i zprávu o psychické zralosti dcery. Signalizuje možná, že je dcerka méně zralá, méně odolná vůči stresu, že se u ní dospělejší mechanismy vyrovnávání se se zátěží zatím vyvíjejí pomaleji třeba i ve srovnání s vrstevníky.

I kdyby mezi kamarádkami působila dospěle a sebevědomě (z toho, co píšete, usuzuji, že není izolovaná a má svou sociální skupinu) – doma, sama, bez vědomé kontroly vlastních emocí může nasbírané napětí a strachy ventilovat méně zrale, „dětsky“.

Možná i toto bude výzva: možná má dcera málo přirozených podnětů ke zrání, včetně přirozené frustrace, učení se zvládání strachů, neúspěchu, vůbec života pomalu se blížícího dospělému. Pokud je dcera jedináček, byla by tato úvaha namístě dokonce i bez nočních děsů.

Mohla bych v úvahách o vaší dceři pokračovat, ale nechám to na vás – přeji úspěch a klid!

A. P.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.