Dobrý den.
Mám tříletého syna a nyní dvouměsíční miminko. Syn se k miminku chová velmi hezky, ale jeho chování k ostatním dětem, například na písku, se změnilo.
Začal být samotářský, nechce si s nikým hrát, naopak ostatní děti bije. Také odmítá půjčit hračku a snaží se za každou cenou vzít jinému dítěti tu hračku, kterou si vyhlídl.
Snažíme se mu i s manželem vysvětlit, že se to nedělá a že si s ním nebude chtít nikdo hrát, ale nedaří se nám to. Věnujeme se mu nejenom my, ale i naše rodiče. Za pár dnů jde do školky a já mám obavy, aby tam podobné problémy nepřetrvávaly.
Prosím o radu, co a jak máme dělat, abychom mu ukázali, že to, co dělá, není správné.
Děkuji předem.
LenkaS 459
Názor odborníka
Vážená paní Lenko,
z vašeho dotazu je zřejmé, že jste starostlivou maminkou, které velmi záleží na tom, aby se její děti chovaly správně. Nevidím důvod, proč by tomu tak později skutečně nemohlo být, ovšem za předpokladu, že s manželem dokážete pochopit a přijmout, co vašemu synovi nyní brání v tom, aby vám vaše přání splnil.
Po tři roky žil váš syn na výsluní pozornosti nejen vás rodičů, ale i prarodičů. S narozením miminka se situace zcela změnila. Ať chcete nebo nechcete, pro vašeho syna je miminko konkurentem, který ho obral o jeho výlučné a výsadní postavení v rodině. S takovou ranou je třeba se vyrovnat, ale nejde to snadno ani rychle.
Není neobvyklé, když se dítě na svého mladšího sourozence hněvá přímo a dává mu nejrůznějšími způsoby najevo, že v rodině není vítané. Lehké drcnutí do postýlky, které miminko probudí, ztracený dudlík, který se náhodou ocitne v ústech staršího dítěte, nebo hlasitý rámus ve chvílích, kdy se vám miminko zrovna podařilo s vypětím všech sil uspat. To jsou jen některé ze záškodnických akcí, které děti vůči svým mladším sourozencům často využívají. Neobvyklá není ani prosba „co kdybychom to miminko zase vrátili do porodnice“.
Váš syn našel ovšem jiné řešení. Přesměroval svůj vztek a zklamání do bezpečných vod života mimo rodinu. Když je neurvalý vůči dětem na pískovišti, nemusí zklamat maminku a tatínka tím, že bude zlobit jejich miminko. Když mu sourozenec bez ptaní vzal, co bylo doposud jeho, vezme si on, co se mu líbí od dětí na písku. Je to adaptivní řešení, které mu zajistí možnost ventilovat negativní pocity a uspokojit omezované potřeby relativně bezpečně tam, kde neohrozí domácí pohodu.
Chcete‑li nyní po synovi, aby se i mimo rodinu choval „správně“, pak si myslím, že po něm chcete příliš a pravděpodobně vám nebude schopen vyhovět (i když by jistě rád). Pokud jsou učitelky v mateřské školce, kam se váš syn nyní chystá, obeznámeny s reakcemi dětí na narození mladšího sourozence, jistě budou vděčné za takovou informaci a budou chápavější vůči některým negativním projevům vašeho syna. Bude pro ně pak snadnější s nimi pracovat. Reakce okolí na nevrlost vašeho syna budete muset pro tuto chvíli přežít.
Věřím, že se zamračené pohledy maminek na pískovišti časem zase vyjasní. Zkuste s nimi třeba na toto téma zapříst hovor a jistě zjistíte, že mají podobné zkušenosti. Vaše vysvětlování nebude mít kýžený efekt do doby, dokud nepřijmete oprávněnost negativních pocitů vašeho syna vůči situaci, která nastala a kterou jinak všichni jistě považujete za radostnou událost. Určitě se vyplatí otevřít témata zklamání a vzteku, které narození sourozence také provázejí.
