K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Ilustrace: Daniel Coves, www.danielcoves.com

Děti nám vše věří

Děti se často cítí opuštěné a nemilované. Jak vyjádřit zájem o to, co se s nimi děje?

Děti se nejvíc učí pozorováním a nápodobou. Při objevování síly slov to platí dvojnásob. Vědomou komunikací můžeme předejít řadě konfliktů i psychických bloků, říká v rozhovoru pedagožka Ivana Málková.

Komunikace s sebou často nese nedorozumění, a čím déle mluvíme a vysvětlujeme, tím bývá nesoulad a zmatek hlubší. Lze vůbec děti naučit komunikovat přesně?
Děti můžeme naučit jen to, co sami umíme. První jazyk, který užíváme ještě před narozením, je telepatie. Díky ní víme a cítíme, co dítě potřebuje a co se s ním děje. Od ní přecházíme k řeči. Přiřazujeme věcem a situacím slova. Jenže za nimi se skrývá odlišný emoční náboj. Představte si dvě rodiny. V první je had vnímán jako slizký, nebezpečný a ošklivý, a ve druhé je to domácí mazlíček, kterého mají v teráriu. Děti z těchto rodin se setkají na výletě s užovkou. Jedno je připraveno ji ubít klackem a druhé si s ní povídá. Takové situace je možné využít a dětem vysvětlit, že každá rodina má s hady jiné zkušenosti, a tedy i jiný názor. Je důležité respektovat oba postoje, nikoliv jedno či druhé dítě přesvědčovat o tom, co z toho je pravda, a co ne. Abychom se mohli napojit na univerzální pravdu, je třeba se slovy zacházet vědomě. To otvírá možnost procházet situacemi s větší mírou porozumění.

Vědomá komunikace je ale velmi vzácná. Nejen z osobního setkávání, ale i ze sociálních sítí nebo z vystoupení politiků mám pocit, že slova kolem sebe spíš rozstřikujeme jako bacily a že už nemají žádnou váhu ani platnost.
Žijeme v období, kdy jsme slovy přehlceni. Výzvou je se v tom vyznat. To se nám může dařit, když vážíme slova – zpomalíme, zjednodušíme a zpřesníme. Z role učitelky i lektorky znám svoji tendenci se rozkošatit a přesvědčovat, místo abych jen oznámila: „Vidím to takto, jak to vidíš ty?“

Máte nějaký tip, jak s vědomou komunikací začít?
Řídím se čtyřmi pravidly: pravdivost, přirozenost, přesnost a přiměřenost. Mluvím-li v každé situaci pravdu, nemusím si nic pamatovat. Mohu být přirozená v jakékoliv emoci, která je v dané chvíli přítomná. Pokud si tuto emoci přiznám, mohu být ve vyjádření přesná. A tato tři pravidla přiměřeně přizpůsobím věku dítěte nebo typu člověka.

Opravdu si myslíte, že je vhodné dětem říkat vždy pravdu?
Děti mají dar ptát se na nepohodlné věci na nejméně vhodných místech. Vzpomínám si, jak jsem jako pětiletá byla s tetou v ZOO. U čapího výběhu někdo ve slově „čapí“ prohodil slabiky. Hlasitě jsem to přečetla a doplnila otázkou: „Co to je?“ Lidé kolem napjatě ztichli, teta se usmála a klidně mi odpověděla, že je to dámské přirození. V tu chvíli mi to stačilo, neboť si to můj mozek přeložil jako „dámy při rození“. Teta v danou chvíli zůstala pravdivá, přirozená, přesná i přiměřená. Někteří dospělí v podobné situaci znejistí, dítě napomenou, snaží se ho umlčet nebo zalžou. Dítě cítí, že se dotklo něčeho tajemného, a vzbudí to v něm další zvědavost.

A co když dospělý odpovědět nechce, třeba proto, že je mu to trapné nebo chce chránit své soukromí?
Když se mě děti ptají na něco, co je mi nepříjemné, mohu na to odpovědět po pravdě: „Tahle otázka mi není příjemná a neodpovím ti na ni.“ Nebo mohu říct: „To, na co se ptáš, je pro mne osobní, takže tady v tramvaji ti na to neodpovím, ale doma si o tom s tebou ráda promluvím.“ Většinou to stačí. To, co nefunguje, je snaha otázku zamluvit nebo dítě umlčet.

Jak mluvit o těžkých věcech

Jenže čas od času každý prožíváme něco náročného a snažíme se před tím dítě chránit.
I tehdy doporučuji držet se pravdy. Když mi před lety umřel táta, musela jsem druhý den jít učit. Jedna holčička se mne ráno zeptala: „Paní učitelko, vy jste plakala?“ a já to popřela. Celou vyučovací hodinu jsem cítila vztek. Na holčičku, že se zeptala, a na sebe, že jsem jí lhala. Druhou přestávku si toho všiml další žák a já jsem si uvědomila, že nechci popírat, co vidí. Tak jsem dětem řekla: „Víte, děti, dva z vás mi dnes řekli, že vidí, že jsem smutná. Ano, je to tak. Dnes v noci mi totiž umřel táta a já teď budu nějakou dobu smutná.“ Děti dostaly jasnou informaci o tom, co se se mnou děje, ve mně se něco uvolnilo a přenastavilo a další slzy mi tekly už jen doma.

Takže když se dítě zeptá: „Mami, ty jsi smutná nebo naštvaná?“ – máme mu to přiznat?
Ano. Je důležité, abyste dítěti potvrdili, že to, co vnímá, tak je. Můžete mu říct například: „Ano, jsem smutná, něco mne trápí, a zase to bude dobré. Každý člověk je někdy smutný.“ Dáváte tím dítěti informaci, že i ono smí být smutné a že smutek k životu patří. Stejně důležité je přiznat, že máte vztek nebo že si nevíte rady.

A co strach? Smí rodič přiznat, že se bojí? Dcera dodnes vzpomíná, jak nás překvapila v lese vichřice a já se snažila dělat, jakože nic. Jenže ona dobře vnímala, že se taky hrozně bojím.
Žádné emoce by neměly být tabu, zvláště pak ty, které jsme si zvykli označovat jako nevhodné, nežádoucí nebo ukazující slabost. Vzpomínám si na film Poslední samuraj, kde se malý kluk samuraje ptá, jestli má někdy strach, a on mu odpoví, že se bojí pokaždé, když jde do boje. I strach k životu patří. K vaší situaci s vichřicí by byl pravdivý postoj strach ze síly větru přiznat a věřím, že by vám to umožnilo propojit se s vnitřní důvěrou, že to dobře dopadne. Navíc strach je v mnoha okamžicích přirozený ochránce.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nikdy asi nebudeme žít bez něj…
Popírání a odstraňování nepříjemných a bolestných událostí není řešení. Poslední dobou se setkávám s tím, že rodiče hledají pro své děti školy, kde není agresivita, maminky mění konce pohádek tak, že vlk prostě babičku nesežere, a když někdo zemře, dítěti se to neřekne, aby nebylo smutné. To, že dětem nemáme sílu říkat pravdu, souvisí s tím, že sami nevíme, jak s danou situací zacházet, a pravděpodobně nám v minulosti v podobné situaci dospělí také lhali.

A jak mají rodiče reagovat na to, když se dítě bojí a podle nich není žádný důvod?
Vždy je nějaký důvod. Obecně doporučuji brát vážně vše, co dítě říká a cítí. Asi každý rodič zažil chvíli, kdy dítě tvrdilo, že se něčeho bojí. Častá odpověď bývá: „Čeho se bojíš, vždyť tady nic není.“ Tato věta dítě znejišťuje a odděluje od důvěry ve vlastní vnímání i v dospělé. I já jsem jako malá měla strach z bubáka pod postelí a pomohlo mi jen rozsvícené světlo. Často se setkávám i s tím, že se děti cítí opuštěné a nemilované. Je důležité jejich pocity brát vážně a vyjádřit zájem o to, co se s nimi děje.

Jak na to?
Zájem projevíme tím, že se vyptáme, co se dítěti stalo, jak se cítí a co by potřebovalo, aby mu bylo lépe. Dítě je inteligentní a vnímavá bytost a má aktivní senzory, které se u většiny dospělých otupily nebo zcela zavřely. Potřebuje cítit, že je přijímáno se vším, co k němu patří. Rodiče pro něj mají být ti velcí, starší a zkušenější, kteří nesou zodpovědnost za zajištění bezpečí. Jejich role je seznamovat děti s vnějším světem. Zároveň by dětem měli předat informaci, že možností a způsobů vnímání je tolik, kolik je rodin na světě.

Diskuse 0