Vdávala jsem se dost mladá a první roky manželství bych nazvala šťastnými. Pak to ale začalo skřípat. Trpěla jsem depresemi, syndromem vyhoření, řešila vážné problémy v rodině, ale manžel tu pro mě nebyl – vymezil se, že jsou to „moje věci“, co si mám vyřešit. Připadala jsem si zrazená a osamělá. Proto jsem se postupně začala svěřovat spíš přátelům a trávit s nimi čas. Komunikace s mužem se smrskla na nutné minimum.
Asi před rokem jsem měla možnost odejít s bývalým kolegou z práce, který mě miloval. Měli jsme mnoho společného a cítila jsem k němu víc než přátelství, ale spíš jsem přemýšlela, proč situace vůbec nastala a co se ve vztahu s manželem pokazilo. Roli hrál i strach ze změny a nedostatek přesvědčení, že by mi jiný vztah nakonec vyšel. Přestože to bylo pro obě strany velmi bolestivé, kolegu jsem odmítla a rozhodla se zachránit své manželství.
Můj muž je fajn, rozumíme si. Mám ho pořád ráda a záleží mi na něm. Není tam ale to hluboké souznění, fyzický kontakt je mi nepříjemný. Myslím, že jsem na něj i naštvaná a podvědomě ho ze situace viním. Jsem hodně akční člověk, ale ve vztahu se svým mužem si připadám jako stará ženská.
Teď ode mě všichni očekávají kvůli mému věku dítě, což mě děsí. Mám pocit, že se kvůli tomu budu muset vzdát všeho, co mám ráda, že v tom budu sama a budu muset rezignovat na všechny své potřeby a sny. Manžel děti chce, ale v naší situaci na to nemám ani pomyšlení.
Nechci být ten typ matky, co dítěti tajně zazlívá svůj nenaplněný život nebo ho psychicky vydírá tím, jak se pro něj obětovala. Všechno to na mě doléhá, chtěla bych spravit vztah s manželem a pochopit svůj odpor k mateřství, ale zatím se v tom plácám a nevím, co dál.
Ela, 33 let
Názor odborníka
Dobrý den, Elo,
děkuji za vaše upřímné a otevřené řádky, ve kterých jste sdílela, čím procházíte a co prožíváte. Z vašich slov vnímám, že vám ve vztahu s mužem chybí blízkost, porozumění. Zklamání z reakce manžela, když jste si procházela náročným obdobím, vás vedlo k tomu, že jste komunikaci s ním omezila na nutné minimum.
To je pochopitelné. Zároveň ve vztahu takové omezení komunikace vede k tomu, že se partneři časem odcizí, rozumí si stále méně a méně. Možnost, jak to změnit a více si porozumět, je mimo jiné právě ve změně komunikace. Představuji si, že se potřebujete vlastně znovu poznávat a pochopit navzájem.
Otevřenější komunikace o tom, jak se ve vztahu partneři opravdu cítí, může být však na začátku velice náročná a spojená s pocity strachu, zklamání nebo naštvání. V obdobích krize, která je navíc dlouhá a odcizení stoupá, může být čím dál těžší znovu najít v sobě odvahu a otevřít se druhému.
Témata, kterých se váš dopis dotýká, jako jsou blízkost, zklamaná důvěra, odcizení, jsou ve vztahu velmi zásadní a může být nápomocné, když se s manželem rozhodnete pečovat o váš vztah společně a využít k tomu služeb párového terapeuta.
Péče o vztah
Můžete ale také začít sami spolu, případně můžete začít vy. Zkuste si udělat chvilku v klidu sama pro sebe a představit si, že váš partnerský vztah je květina, kterou s manželem oba pěstujete. Každý partnerský vztah je jiný, stejně jako každá květina je jiná a potřebuje jiné podmínky, aby se jí dařilo.
- Co potřebuje „vaše společná květina“?
- Co pro ni můžete udělat vy?
- Co by pro ni mohl udělat váš manžel?
- Co „vaší společné květině“ naopak neprospívá?
- Čemu byste se měli s manželem vyhnout, abyste jí neublížili?
Ke změně ve vztahu také přispívá, když si uvědomíme, co ve vztahu vlastně hledáme, co od něj skutečně potřebujeme. O těch opravdu důležitých věcech je dobré s partnerem mluvit.
Pro podporu vztahu je výhodné začít s těmi potřebami, které vnímáte jako naplněné. Tak se váš muž dozví, co od něho potřebujete a ve kterých oblastech jste spokojená, na čem můžete společně stavět a co je pro vás dva společnou výzvou.
Je zároveň úplně normální, že ne všechny naše potřeby partnerský vztah naplní. Stejně jako květiny mají obvykle své nedokonale rostlé listy a květy, i v partnerství jsou nedokonalosti, které ho zároveň mohou dělat krásným a jedinečným.
Osobní otázky
Psala jste také, že byste ráda pochopila svůj odpor k mateřství. To je pro každou ženu velmi zásadní téma. Chci vás podpořit v tom, abyste si nechala na své rozhodnutí čas a prostor, jaký sama potřebujete. Je důležité, že v tomto nechcete jít přes své hranice, svou intuici a pocity.
Při čtení vašich řádků mě napadlo, že se vám nedivím. Já sama bych nechtěla být matkou v situaci, kdy můj partnerský vztah je v dlouhodobé krizi. Napadá mne, že pokud se vám s manželem podaří najít blízkost v partnerství a vy obnovíte svou důvěru v něj, možná se vaše pocity ohledně mateřství změní.
Můžete však také zjistit, že nechcete být matkou nebo nechcete být matkou v tomto partnerském vztahu. To mohou být náročná uvědomění. Věřím, že když zůstanete se svými pocity v kontaktu, dokážete jim časem porozumět.
Je to často jednodušší v individuální psychoterapii. Přeji vám, ať najdete sama v sobě odpovědi na své otázky a nasloucháte přitom svým pocitům a intuici.
