Prosím o radu, ako sa vnútorne nastaviť a prijať nasledujúcu situáciu, aby som nebola zahltená výčitkami, strachom, netrpela nespavosťou a úzkosťou. Sme dve sestry. Po nedávnej otcovej smrti sa mama úplne opustila. Žije na dedine, sama. Má množstvo diagnóz, lekárov odmieta už roky. Je alkoholička, tuhá fajčiarka. Dom, v ktorom býva, má 130 rokov. Je podhrabaný od potkanov, tí sú všade.
V dome neupratuje, všade sú výkaly od psa, navláčené ovocie, zelenina, zhnité veci. Dom je zamorený smradom. Zhnité mäso v mrazákoch, necháva to otvorené. Neuveriteľné podmienky. Neumýva sa, strava nedostatočná, len pije a fajčí. Takto to bolo už aj za života otca, ten to tam udržiaval, čo mohol, ale od jeho smrti je to katastrofa. O psa sa nedokáže postarať. Nevie, aký je rok, koľko má rokov, aký je deň. Keď jej zatelefonujem, o 10 minút nevie, že sme spolu telefonovali.
Chodíme tam každé dva týždne upratovať. Nepomáha nám, účty prestala platiť. Nechce sa odsťahovať, ani k nám, nechce ani nový dom, máme možnosť jej kúpiť v dedine, kde býva, alebo niekde pri nás. Odmieta akúkoľvek pomoc. Neustále vypína telefón, alebo ho nevie zapnúť, v dome je kamera, aby sme vedeli, či je v poriadku.
Kontaktovali sme viacerých – všeobecný lekár, psychiater apod. Všade nám bolo povedané, že pokiaľ o sebe vie a nechce nikam ísť, nedá sa nič robiť. Nepomáha nič, dlhodobo milý prístup s podporou, s vysvetľovaním situácie, ani hádky, ani jedno, ani druhé. Sestra je onkologický pacient, obe máme malé deti 5 a 6 rokov. Situácia je už neúnosná. Ja nemôžem spávať, býva mi ťažko, neviem dýchať a iné úzkostné stavy, stále na ňu myslím.
Zuzana, 42 let
Názor odborníka
Dobrý den, Zuzano,
popisujete smutný a bolestný příběh. Úvodem mi dovolte, abych vás samu i vaše blízké ocenil za to, co pro mámu děláte – za přímou podporu v její domácnosti i hledání pomoci u institucí. Bez vaší aktivity by byla situace ještě komplikovanější.
Ve vašem příběhu vidím několik rovin a jednotlivě na ně zareaguji. Jako první mě oslovila vaše úzkost a zkusil jsem se na ni podívat jako na zprávu o vašem životě. Jen z toho, co píšete, tedy bez znalosti širšího kontextu vašeho života, lze číst o ztrátě blízkého člověka, o vážné nemoci sestry, o svízelném životě vaší matky, ale také o vaší aktuální roli maminky dvou malých dětí.
Jste asi odhodlaná obstát v každé ze zmíněných situací. Úzkostné stavy vám mohou signalizovat, že vaše rezervy se pomalu vyčerpávají a vy budete nucena někde zvolnit. Kde? To bude osobní „Sofiina volba“. Je to jen odhad, sama o své životní energii nepíšete.
Kdybychom spolu seděli tváří v tvář, ptal bych se, v jaké fázi je truchlení po úmrtí vašeho otce, zajímalo by mě i to, jak rozumíte nemoci vaší sestry a nemocím vaší matky. Jsme‑li vystaveni takovým událostem, otevírá to v nás otázky o lidských limitech a konečnosti života a od nich může být k úzkosti blízko.
Přijetí situace bez útěku od ní je náročný životní krok, který v sobě však skrývá velký růstový potenciál. Neznám váš světonázor a základy, o které svůj život opíráte, tak si netroufnu nabízet nic konkrétního. Přesto ve chvílích návalu úzkosti doporučuji opřít se o kontakt se svým tělem, soustředit se na svůj dech, vnímat dotek a zaměřit pozornost na něco aktuálního, co se děje tady a teď. Tuto dovednost doporučuji rozvíjet.
Ve věci přístupu k závažným onemocněním se můžete inspirovat literaturou, čtivé knihy na toto téma píše například americký psychoterapeut Irvin Yalom. Přibližují čtenáři řadu příběhů, kde proces přijetí je osou děje.
V krocích, které děláte pro druhé, prosím: nezapomínejte na sebe, na sebepéči a laskavost k sobě. Jen tak si zachováte dostatečnou hladinu životní energie, z které pak část můžete nabídnout svému okolí. Energie je nutná i ve chvílích rozhodování, kam pomoc nasměrujete a kam ne.
Čím „nabíjíte baterky“, víte jistě sama. Dopřávejte si toho v dostatečné míře. Nejde o nic sobeckého. Dejte pozor, ať nevyčerpáte své rezervy. Hezky o tomto tématu píše Carol Gilligan – říká, že uspokojovat své vlastní potřeby je důležité, abychom měli energii být tady pro ostatní.
Sociální služby, které by zde mohly hrát podpůrnou roli, někdy ve vesnickém prostředí bývají obtížně dostupné; může je zastoupit komunita, sousedi, známí a přátelé. O těchto sociálních zdrojích nepíšete, já věřím, že existují nebo se dají posílit. Možná vás to zbaví části břemene a starostí.
Informace lékařů o vstupu do léčby jsou pravdivé, vy ji můžete jen doporučit, rozhodnutí je na vaší mamince. Jako nejzávažnější se asi jeví alkoholismus, neurotoxicita alkoholu, zvlášť ve vyšším věku, je nebezpečná. Léčebný odvykací proces má ale i zde smysl.
Otázkou také je, co vlastně vaše maminka potřebuje. Často se setkávám s případy nabízené pomoci, která se míjí s potřebou podporovaného. Situaci vaší matky bude jistě ovlivňovat ztráta partnera, historie jejího pití, určitě i její další nemoci a také podstatné momenty jejího života, o kterých ale nic nevíme.
Na závěr vám přeji trpělivost, dobré hospodaření se silami a věřím, že budete mít možnost čerpat životní moudrost z laskavé péče o sebe i o své blízké.
Pavel Pelikán
