Ukrajinští uprchlíci, kteří jsou kvůli válce nuceni hledat útočiště v zahraničí, často trpí řadou psychických problémů. Ty se netýkají jen traumatu z války, ale také stěhování, ztráty domova, nostalgie, pocitu viny.
Že děláme web pro Ukrajince prchající před válkou a bojující proti Rusům, asi víte. Přeložili jsme pro vás další článek ukrajinské klinické psycholožky Olgy Kosiak, která v Česku pomáhá svým krajanům. Přečtěte si, jaké to je být uprchlík. Olga píše věcně o tom, co teď s klienty nejčastěji řeší. Nahlédněte i na facebookovou stránku Psychologie.cz v ukrajnštině – ohlas je nečekaný, obrovský. Nejčastějším komentářem pod článkem je prosté Дякую – Děkuji.
Co teď se mnou bude?
Mnoha lidem, kteří nuceně opustili své domovy, se pocit nejistoty připomíná každý den a posiluje pocit úzkosti. Zatímco v poklidném životě jsme před sebou viděli otevřenou budoucnost, jako uprchlíci jsme schopni plánovat maximálně na měsíc. V takové situaci velmi pomáhá, když dokážeme přijmout, že okolnosti a tím i naše rozhodnutí jsou nestabilní. Pokud jste toho schopni, pak jako psycholožka budu ohledně vaší adaptace klidná.
Nálada na houpačce
Výkyvy nálad, ale i napohled bezdůvodné návaly agrese, to je druhá nejčastější stížnost klientů, kteří vyhledají pomoc. Příčinou je obvykle psychické a emocionální vyčerpání v důsledku chronického stresu. Co pomůže? Odpočinek a nalezení zdrojů psychické energie, například v přírodě. Pokud je tento problém jediný, se kterým se klient potýká, může práce na něm trvat zhruba pět sezení jednou týdně. Jakmile se podaří psychiku stabilizovat, člověk už většinou sám rozezná, kdy je čas zastavit se a odpočinout si.
Kéž by někdo poslouchal
Při hledání bezpečného místa se uprchlíkům děje mnoho věcí, špatných i dobrých. Někdy člověk prostě jen potřebuje, aby ho někdo vyslechl. Bez hodnocení a posuzování, možná i bez soucitu. Jde o to ukázat svou zkušenost někomu, kdo ji bude moci potvrdit a reflektovat. Řeknu vám tajemství: tohle je moje oblíbená část práce. Je to emocionálně příjemné pro obě strany – klient se po konzultaci cítí lépe a já se cítím naplněná.
Proč nejsem doma?
Pocity provinění jsou tak všeobjímající a pohlcující, že od nich nepomohou ani štědré dary a dobrovolničení. Někdy se klienti s prožíváním viny vyrovnávají tím, že se cíleně omezují pouze to nejnutnější. Jen když si pro sebe vymyslí takový trest „spartánských podmínek“, dokážou se necítit provinile. Často to ale končí rychlým vyčerpáním a pak skončí buď v péči praktického lékaře, nebo u mě. Práce psychologa v tomto případě spočívá v hledání zdravějších způsobů, jak s iracionálními pocity provinění pracovat.
Nejím, nespím – nebo až moc
Tyto stížnosti se vyskytují jak společně, tak odděleně a svědčit mohou o řadě psychických problémů. Někdy postačí vhodná doporučení ohledně denního režimu, aby se člověk mohl s těmito problémy vypořádat sám. Současně však řešíme faktory, které takové potíže mohly způsobit. Pokud se situace nezlepší, doporučuji navštívit praktického lékaře, což vhodně doplní psychologické konzultace.
Problémy ve vztazích
Objevují se kvůli velké vzdálenosti nebo naopak v důsledku nebývalé blízkosti v nových podmínkách, kvůli odlišným názorům na to, co je třeba udělat, kvůli neochotě blízkých opustit domov, kvůli tomu, že od vás příbuzní vyžadují něco, co nechcete, a z desítek různých důvodů. Ve vztahové oblasti ke každému klientovi přistupuji zvlášť individuálně: problémy tu nejspíš existovaly už dříve a válka je jen zhoršila nebo zvýraznila. Stojí za to zvážit i pohled, že konflikt není vždy špatný – někdy jen přes něj vede cesta k hlubšímu vztahu.
Už nemůžu
Posledním vcelku běžným jevem je vyostření psychických problémů, které existovaly už dříve. Zatímco před začátkem války měl člověk ještě kapacitu na to, aby své problémy kompenzoval, v podmínkách nejistoty a chronického stresu se psychické zdroje brzy vyčerpají. To způsobuje dekompenzaci. „Dřív jsem se dokázal/a přinutit, teď je pro mě už jen vstát z postele nadlidský výkon.“ Tak lze tento typ problémů shrnout. V podobných situacích se s klienty snažíme zjistit, proč se „do něčeho nutili“. Tak najdeme problémy, které jsme kompenzovali, a začneme na nich pracovat.
Psycholog nechce, abyste byli závislí na jeho pomoci. Hlavním cílem je pomoci vám, abyste porozuměli sami sobě a uměli si dát potřebnou podporu. Tak, abyste se s problémy, na které stačíte, příště vypořádali sami.
