Mým problémem je partnerova matka. Je mi 44 let, mám dvě děti. S partnerem (38 let, bezdětný) žiji 10 let. Za tuto dobu jsem tchyni viděla pouze jednou, a to na pohřbu jeho otce.
Jak jsem se nedávno od partnera dozvěděla, tchyně mu 10 let aktivně rozmlouvá náš vztah, protože mám děti a zdravotní problémy (autoimunitní nemoci, gynekologické obtíže, ušní operace), kvůli kterým nebudeme mít společného potomka.
Podvědomě jsem věděla, jak se věci mají Přesto mě partner ujišťoval, že by tchyně nesnesla jakoukoli ženu – tedy že to není osobní. Pokusila jsem se o několik vstřícných kroků, abychom se pokusily někde navázat. Bohužel, nechce.
Nejen že jsem odmítnutí partnerovy rodiny velmi špatně strávila, partner mi nastavil zrcadlo, na čem skutečně jsem. Cítím se být ublížená, jelikož mě odsoudila, aniž by mi dala šanci, a cloumá mnou nenávist vůči její osobě, kterou neumím zpracovat tak, abych se netrápila, zůstala psychicky a také fyzicky v pořádku.
Irena, 44 let
Názor odborníka
Milá Ireno,
díky za váš příběh i za důvěru, se kterou ho sdílíte. Když příběh čtu, jako první mě upoutává hned jeho úvodní silné sdělení: „Mým problémem je partnerova matka.“ Naprosto rozumím tomu, jak je nepříjemné a bolestné, když vás někdo z rodiny odmítá a nechce vás poznat.
Pojďme se na to ale podívat z jiného úhlu. Co je vlastně problém a komu „patří“? To, jakou moc partnerově matce dáte, záleží jen na vás. Mám na mysli moc ve smyslu vlivu, jaký na vás má. Množství energie, které myšlenkám na ni věnujete, emoce, které ve vztahu k ní prožíváte, úhel pohledu, který zaujmete, to všechno je na vás.
Vaše strana vztahu
Vidím jako podstatné položit si otázku, jak chcete, aby vztah vypadal a fungoval, co od něj chcete, co do něj chcete investovat. Pokud dojdete k tomu, že je pro vás z jakýchkoli důvodů důležité, aby se vztah rozvíjel, zeptejte se sama sebe, co je k tomu potřeba.
- Co z toho můžete udělat vy sama?
- A chcete to udělat?
Samozřejmě jsou věci, které vy neovlivníte a záleží na druhé zúčastněné osobě. Tam vaše snaha musí skončit, musí nastoupit přijetí faktu, že vy jste udělala vše, co jste mohla, a dál už je jakákoli investovaná energie zbytečná. Uvidíte, co se bude dít, jen pořád myslete na to, že je potřeba přijmout jakoukoli reakci druhé strany – pokud bude odmítavá, víte, že jste udělala maximum, není to tedy o vás, ale o tom druhém.
Stejně tak můžete klidně dojít k tomu, že vztah pro vás klíčový není a že tedy budete pracovat na přijetí situace takové, jaká je.
Tím se opět vracím na začátek, ke sdělení, že vaším problémem je partnerova matka. Opravdu je tím problémem ona? Nebo spíše to, co ve vás její odmítání vyvolává?
Jestli tomu dobře rozumím, tak ji vlastně blíže neznáte ani s ní nejste v kontaktu. Z toho mi vyplývá, že většina vašich myšlenek i pocitů se zakládá na domněnce, na tom, co si myslíte, že si ona myslí nebo cítí. Je to tak?
Pokud ano, pak je smysluplné si uvědomit, že domněnky vyjadřují spíš vaše ne vždy vědomé psychické procesy, než že by byly něčím objektivním. Nenasedá celá situace s „tchyní“ na nějaké vaše minulé zkušenosti, témata, traumata? Možná je klíč někde jinde než přímo v tomto konkrétním vztahu.
A co je také velice důležité – vzhledem k tomu, že se s „tchyní“ nevídáte, její postoj k vám skutečně ani nemůže být osobní. Pokud vás odmítá, je to na základě jejích vlastních domněnek, předsudků, strachů a bolestí, což s vámi těžko může mít něco společného. Samozřejmě se dá chápat, že má nějaké své vlastní představy o tom, jaký život by si přála žít (například mít vnoučata), ale je na každém člověku, aby se naučil přijímat rozhodnutí druhých, byť jsou to vlastní děti, s pokorou a otevřeností.
Když to shrnu:
- Pokuste se oddělit, co v dané situaci je vaše a co je matky vašeho partnera. Uleví se vám, když si budete problém brát méně osobně a když se budete zaměřovat více sama na sebe – co můžu ovlivnit, tomu se věnuji, co nikoli, nechávám plynout.
- Pozor na domněnky, nejsou skutečné.
- Zaměřujte se spíš dovnitř – soustřeďte se na to, co se děje ve vás, co ve vás vyvolává myšlenka na partnerovu matku. Možná dojdete k hlubším souvislostem a posunete se dál v něčem obecnějším.
- Stanovte si priority. Co je pro vás v životě důležité? Čemu chcete dávat energii? Co vám přináší nejvíce naplnění a radosti? Co je naopak méně zásadní? Věnujte čas a energii tomu, pro co se rozhodnete, nenechte se strhnout pocitem sebelítosti. I když to není fér, váš život může vzkvétat i bez požehnání partnerovy matky. Pokud se ona sama chce připravit o možnost vás poznat, nechte to na ní, je to její téma.
- Pokud se chcete ještě o vztah pokusit, stanovte si jasné kroky, které vy sama můžete podniknout (například pozvat ji na návštěvu, nabídnout pomoc atd.). Udělejte je. A pak už to nechte plynout, pokud nebude odezva, dál už svou energií neplýtvejte. Tady pak nastupuje dovednost přijímání věcí tak, jak jsou.
- Oddělujte sebe od druhých – nenávist nikoho nepotrestá, ubližuje především vám. Vy sama nejlépe víte, jaká jste. Pokud vás hodnotí někdo druhý, kdo vás osobně viděl jednou v životě, jde především o jeho vlastní filtr a nastavení, s vámi to nemá nic společného.
- Mluvte o tom, co vás trápí, upustit páru pomáhá. Klidně zkuste psychoterapii, s nenávistí umí pracovat.
Držím vám palce, přeji hodně nadhledu, sebepřijetí a lásky!
Milena
