Dobrý den,
je mi pětadvacet let a jsem student. Prakticky od začátku studia (šest let) trpím silnými pocity úzkosti a strachu. Nemám zdravotní potíže, nepocházím z rozvrácené rodiny, netrápí mě finanční problémy – a přesto nejsem schopen najít vůli k životu.
Dalo by se říci, že nemám zájem o nic. Nemám problémy s vyhledáváním přátel, přesto se jejich společnosti raději vyhýbám. Na ostatní působím velmi společenským a zábavným dojmem a asi proto téměř nikdo (rodina, přátelé) nerozumí mým problémům. Vlastně už si nerozumím ani já sám. Nevím, kdo jsem a jak jsem se dostal do situace, ve které se právě nacházím.
Představa, že je vám 25 let a nemůžete si vzpomenout na jediný pozitivní okamžik, je neskutečně frustrující. Mám pocit, že nežiji, jen proplouvám časem. Vím, že bych ve studiu mohl mít vynikající výsledky, ale nemám pro ně motivaci. Vím, že bych si mohl najít přítelkyni, ale nemám důvod.
Nenávidím se za to, že jsem si za celý ten čas nedokázal dát život dohromady. Zhruba dva roky jsem se léčil na psychiatrii a po změně bydliště jsem navštěvoval psychologa, který mi akorát vyvrátil vše, co mi říkal předtím psychiatr. Nemám proto už příliš velkou důvěru v odborníky. Připadám si jako beznadějný případ.
Vím, že jsou určitě lepší dny, ale také vím, že jich není tolik a že všechny ty dny, kdy se trápím, jen mrhám svým životem, který jsem si představoval zcela jinak. Je to jako sedět v rozjetém vlaku s chutí vystoupit. Denně myslím na smrt. Určitě se nechci zabít, ale už tu nechci být.
Milan
Názor odborníka
Dobrý den, Milane,
píšete, že nemáte o nic zájem. Svým přátelům, na které působíte společenským dojmem, se raději vyhýbáte a nikdo včetně vás vám nerozumí. Životem jen proplouváte, místo abyste jej plně „žil.“ K tomu všemu se na sebe zlobíte za to, že to nedokážete změnit. Napadají vás myšlenky, že to „skončíte“ – a zklamali vás i odborníci.
Při čtení vašeho dotazu jsem si vzpomněl na pojmy pravého a falešného self (self – bytostné já), se kterými přišel britský psychoanalytik Donald Winnicott. Zjednodušeně řečeno, k rozvoji tzv. pravého self dochází v důsledku vytvoření „podpůrného prostředí“ a empatického reagování matky v raných fázích života dítěte. Taková matka reaguje na potřeby dítěte se spontánní nesobeckou vstřícností; dovede je správně identifikovat a těší se z jejich láskyplného uspokojování. Krom jiného tak svým citlivým reagováním (či zrcadlením) umožňuje dítěti pochopit nejen to, jaké prožívá pocity, ale i „kým“ je.
Naopak dítě, o něhož takto postaráno není (tedy jeho signály nejsou matkou citlivě interpretovány a zrcadleny nazpět), vyvíjí tzv. falešné self. Velmi záhy je tak okolnostmi přinuceno uspokojovat očekávání a potřeby druhých, což se neobejde bez následků v podobě zárodečných pocitů prázdnoty, nepatřičnosti i neexistence. Ve skutečnosti jsou však scénáře nebo předpoklady pro rozvoj falešného self bohatší a složitější.
Nacházíte se v opravdu těžké a taky nebezpečné situaci. Na jedné straně vás vaše nespokojenost žene ke změně – a tedy existuje naděje, že zkusíte znovu vyhledat odbornou pomoc a situace se zlepší. Na druhé straně vás už odborníci v minulosti zklamali a vlivem depresivního prožívání hrozí, že na sebe ve slabé chvilce vztáhnete ruku. Přesto si myslím, že pro vás pomoc existuje.
Rozumím tomu, že po vašich zkušenostech máte malou důvěru k psychologům a psychiatrům. I tak si myslím, že není třeba vylévat vaničku i s dítětem. Když jdeme za obvodním lékařem, automaticky očekáváme správné určení diagnózy, nasazení vhodné léčby a rychlé uzdravení. Obávám se, že v psychoterapii je to jiné, křehčí. Možná trochu jako v neformálních vztazích, kde je důležité, aby nám dotyčný (terapeut) „sedl“ a porozuměl. Jinými slovy, někdy to vyžaduje delší úsilí, než najdeme spřízněnou duši.
Když čtu o podobě vašich vztahů s přáteli, myslím, že potřebujete opravdu citlivého terapeuta, kterého bude upřímně zajímat vaše pravé „bytostné já.“ Takového, který se nespokojí s vaší (dříve potřebnou) „ochrannou vrstvou falešného self,“ probouzející ve vás dnešní pocity palčivé prázdnoty. Asi to nebude hned, ale na konci plodné terapie snad lépe porozumíte svým prožitkům a zjistíte, kým vlastně jste.
Pokud jsem ve svých předchozích odpovědích zdejším tazatelům naznačoval, že by mohli mít prospěch z konzultací s terapeutem, vám bych přímo doporučil, ať místo psaní do podobných poraden odborníka vyhledáte co nejdříve (kromě psychoterapeuta je nasnadě i návštěva psychiatra ohledně případné medikace)… a uděláte něco pro své „pravé self.“
Hodně štěstí,
Michal Novák
Pomohl vám článek?
