Po osmatřicetiletém vztahu a manželství si před více než dvěma a půl roky bývalá manželka našla jiného muže a já se s tím dodnes nedokážu smířit. Cítím (zřejmě pouze v sobě) kompletně ne dobře fungující vztahy v celé rodině a hlavně můj absolutní nezájem pokračovat dál v pracovně i mimopracovně fungujícím životě.
Nedokážu zhodnotit, zda je za tím deprese, úzkost nebo „jen“ velký stesk po mé bývalé ženě. Nebudu popisovat vše, co je s tím spojené, ale věřím, že lidí s podobným problémem je mnohem víc a dokážou si představit pozadí toho, co bych sem mohl vypisovat. Zkusil jsem koučink, ale působení bylo vždy pouze krátkodobé.
Tonino, 58 let
Názor odborníka
Dobrý den, pane Tonino,
děkuji vám za dopis. Podobný problém má rozhodně mnohem víc lidí, přesně tak, jak píšete. Sám odchod partnera po době delší než sedm let už v sobě pro toho opouštěného nese ohromnou bolest, protože ať chceme, nebo nechceme, během let manželství spolu srůstáme. Víme skoro přesně, co si partner myslí, i když jen mrkne, a skoro přesně můžeme odhadovat, co z toho řekne nebo udělá.
O to větší je na straně opouštěného šok, když zjistí, že to, čemu věřil, co viděl, co si myslel a co předpokládal, je jinak. Dojde ke zranění na úrovni obrazu sebe ve světě. (Byl jsem opravdu tak slepý a hloupý? S kým jsem to žila, když mě podváděl?)
Po odchodu partnera zůstává v našem životě díra. Pokud je to tak, že partner zemře, můžeme díru zaplnit alespoň hezkými vzpomínkami, takzvaným vzpomínkovým optimismem. Truchlíme. Chybí nám, vidíme ho všude, na všech místech jsme byli s ním, téměř všechny vzpomínky „když tenkrát“ jsou spojené s partnerem… Ale když žije, odejde od nás a nedejbože nám na cestu dá negativní hodnocení (proč odcházíš – protože se s tebou nedá žít, protože jsi… doplňte libovolné), vzniká chaos. Jak to, že když se se mnou nedá žít, jsme spolu byli 38 let, třeba měli spolu děti a vůbec je to dlouhý úsek života… Druhým významným pocitem je pocit křivdy a zrady. Za 38 let každý vztah projde řadou krizí a oba museli na sobě pracovat a bojovat, aby vztah přetrval. Jak to, že najednou to už nejde?
Obvykle nějak (a musím zdůraznit, že různě rychle) procházíme všechna stadia truchlení: šok, obviňování sebe nebo druhých (kdybych dělal tohle lépe, tak by se to nestalo… kdyby partnerka dělala něco jinak, tak by se to nestalo…), smutek, pak rozčarování a křivdu, vztek na partnera, na sebe nebo na někoho třetího, kdo do vztahu vstoupil, a později smíření a přijetí reality do své reality osobní v naší hlavě (fáze integrace).
Dva velké úkoly
Pro partnera, který zůstal opuštěný, jsou na řadě dva vývojové úkoly. Tím prvním úkolem je odpustit sobě za ty roky života, po který se se mnou nakonec „nedalo žít“, a přijmout sebe, jaký jsem. Negativní vysvědčení od dlouholetého partnera – a odchod je v tom naprosto jednoznačnou zprávou – se totiž obvykle trefí do našich nejhlubších pochybností o nás, o našich kvalitách, o našich možnostech ve vztazích do budoucna. Po takovém rozchodu znovu důvěřovat, že je možné mě milovat, je těžké.
Druhým velkým úkolem je doslova přeskupit mozaiku svého života tak, aby se na ni dalo koukat. Díru po partnerovi totiž nejde jen nahradit jiným kamenem v mozaice – je nutné ji zaplnit tím, že se někde udělají větší mezery, další kameny se natočí jinak nebo vezmou z jiné části mozaiky, a to je práce. Když si představíme, kolik práce to je, můžeme se vyděsit a zůstat strnulí v období truchlení nebo hněvu a oboje střídat, ale neposouvat se dál.
Na jednu stranu vám chci říct, že pokud se moje představy o vás na základě vašeho stručného dopisu alespoň trochu blíží realitě, tak 2,5 roku truchlení po 38 letech vztahu není žádná dlouhá doba. Jedna indická filozofie věří, že všechny buňky v těle se po sedmi letech mění, takže přijde čas, kdy budete mít v těle všechny buňky, které s vaší manželkou nebudou mít nic společného, a pak se uvidí, jak s tím naložíte.
Na druhou stranu, pokud vás truchlení obtěžuje a omezuje vás v běžném životě (což píšete), mohou pomoci pod dohledem specialisty užívané přírodní prostředky, antidepresiva, psychiatr, psychoterapeut, praktiky mindfulness. Je to lepší cesta než se propracovat k tělesnému onemocnění.
Vaším vývojovým úkolem po rozchodu je tuhle životní etapu překročit a jít dál, budovat nový vlastní život, který s touto partnerkou už nebude spojený. Co všechno a jakou podporu k tomu využijete, je na vás. Když nefungoval koučink teď, může fungovat za rok nebo za dva, nebo vyhledáte psychoterapeuta a podíváte se sám sobě na zoubek do hloubky, nebo začnete veslovat na dračích lodích, nevím. Může pomoci jóga, meditace nebo jiná tělesná aktivita, ochotnické divadlo, tým nějakého sportu nebo nová parta, do které vstoupíte.
Co vím: neměl byste se uzavírat v ulitě samoty, ale naopak budovat kolem sebe síť vztahů. Pokud jsou vztahy ve vaší rodině silně narušené, doporučuji psychoterapii využít určitě a podotýkám, že psychoterapeut neradí, ale pomáhá s vámi poznávat vaše potřeby a vaše možnosti, které pak společně rozvíjíte.
Novou partnerku vám sice slíbit nemůžu, ale na základě dlouhodobých zkušeností ze sledování lidských příběhů v psychiatrické ordinaci (a to jak pacientů, tak zprostředkovaně jejich příbuzných) vím, že láska skutečně přichází v každém věku a zamilovanost a nový hezký vztah po šedesátce, sedmdesátce i osmdesátce není vzácností. Takže – naděje je tu stále, a to i pro vás.
S pozdravem
Alena Večeřová Procházková
