Dobrý den,
mám poměrně výrazné problémy v komunikaci s jinými lidmi. Abych dodala trochu perspektivy, jako malé mi bylo diagnostikované ADHD, nikdy jsem nedokázala zapadnout. Na základní škole mě ostatní trápili, až jsem se uzavřela do sebe. Později jsem si začala nosit babiččino železné pravítko a už nikdo neměl odvahu. Izolace byla úlevou.
Těšila jsem se na nástup na gymnázium, že začnu znova. Tentokrát jsem sice nebyla odmítnuta, ale zapojit jsem se za celé čtyři roky nedokázala. Nyní studuji vysokou školu a mám poměrně úzkoprofilový koníček, kolem kterého se pohybuje komunita lidí, se kterými je mi mimořádně dobře. Přesto ani tehdy nedokážu zcela překonat tu bariéru, kterou jsem mezi sebe a ostatní postavila.
Mám obavu, že neumím dobře komunikovat, neumím adekvátně ohodnotit situaci, že ostatním (zase) připadám divná a otravná. Nevím, kolik z toho mám jen v hlavě, i když myslím, že většinu. Přitom mi například nedělá problém se bavit s náhodnými lidmi třeba ve frontě nebo mluvit před schromážděním, kde jsou pro mě všichni anonymní tváře (oproti prezentaci před třídou, kterou vyloženě nezvládám).
Cítím se strašně sama mezi lidmi, co mě mají rádi. Potřebovala bych postrčit do správného směru. Mnohokrát děkuji.
Amelie
Názor odborníka
Vážená a milá Amelie,
děkuji vám za důvěru. K vašemu dotazu mohu dodat následovné postřehy a nápady:
Nemyslím si, že by vám v dětství náležela přímo diagnóza, protože některé další prvky z vašeho stručného sdělení se zdají svědčit spíš proti ní. Byla jste spíš drobet svérázné a odlišné dítě, které snadno přitahuje šikanu, nicméně zřejmě jste si s ní dovedla velice dobře poradit. Ovšem za cenu izolace v souřadném kolektivu (to je dost podstatné – nezmiňujete se o jiných problémech, než o problémech s vrstevníky). Obehnala jste se proti nim hradbou vystavenou nejvíc z úzkosti a nepřátelství, která byla posilována jejich chováním k vám.
Bez přiměřeného tréninku jste tedy měla potíže i na gymnáziu. Nenaučila jste se „otevírat komunikaci“ a protože vaší dosavadní strategií bylo stažení, patrně jste se stahovala dříve, než to bylo nutné nebo nezbytné. Okolí zřejmě „ctilo“ to, co považovalo za vaši introverzi, a spolužáci se nesnažili atakovat váš prostor.
Také jste asi nenašli dostatečně přitažlivé a zajímavé společné téma, které jste objevila až nyní. Jenže ani tady se necítíte jako ryba ve vodě. Dokážete zřejmě výborně komunikovat na vysoce odborné úrovni, nejde vám to už tak plynule v rovině čistě mezilidské.
Kdybychom si okolo vás nakreslili tři soustředné kružnice, něco jako terč, jehož jste středem, nemáte nejspíš problémy v jednání s osobami nejbližšími, které jsou v tom nejmenším kruhu (alespoň se o nich nezmiňujete), ani s osobami v okrajovém pásu, tam si to dokonce pochvalujete, ale s lidmi, kteří jsou v mezikruží prostředním. Na mě to působí dojmem, jako kdyby ve vás přetrvávala dětská obava, strach, že právě tito lidé by vám mohli chtít nějak ubližovat. Také se mezi nimi cítíte jiná – trochu to připomíná jazykovou bariéru, když člověk sice cizí jazyk umí, ale zdaleka ne plynule.
Váš problém je tedy svým způsobem specifický: nejste vadná, co se týče komunikačních dovedností, nepůsobíte na lidi obecně vzato nijak negativně, také nemáte nijak zvlášť poťapané sebevědomí a dokážete bez problémů vystupovat na veřejnosti. Ale máte zádrhele v mezilidských vztazích se skupinou vrstevníků. Bylo by dobré si uvědomit, že už nejste malá holčička, kterou by chtěli ohrožovat (a v nejhoším: máte snad ještě někde schované to železné pravítko po babičce!).
Kus odpovědi na svoje otázky najdete v jednom z předchozích příběhů (http://psychologie.cz/pribehy‑ctenaru/skoro‑nepromluvim‑zacnete‑otazkami‑ocenenim‑druhych/). Vím, že vám věci půjdou snáz, než tazatelce Katce, protože máte daleko méně neurotických inhibicí, než popsala ona. Dále bych k doporučenému tréninku s prvky asertivity doporučil účast v dalších menších zájmových skupinách (sport, tanec, jazyky, ochotnické divadlo, pěvecký kroužek, atd.), kde se můžete druhým přiblížit přes oslí můstek společného zájmu.
Pokud jde o profesionální pomoc, optimální v tomto směru je skupinová psychoterapie, nejlépe v uzavřené skupině (ideální by byl denní stacionář), která trvá 6–7 týdnů. Tam je skutečně možné si nacvičit některé interpersonální dovednosti, nejisté jedince podpoří terapeuti a nakonec i skupina. Tam lze zjistit, že slogan „všichni lidé jsou nepřátelé“ zdaleka neplatí a pokud se tam někdo s nepřátelskou strategií objeví, je možné se naučit, jak se proti ní úspěšně ochránit (bez použití železného pravítka).
Na závěr mám osobní dotaz: skutečně se jmenujete Amelie? Jestli ano, tak vás chci z vlastní zkušenosti ujistit, že nezvyklé jméno, které je v dětství magnetem na nepříjemnosti, se od jistého věku nějak „přepóluje“ a začne přitahovat úplně opačné zkušenosti.
Využívejte celý web.
PředplatnéDržím vám palce!
Radkin Honzák
