Dobrý den,
mám osmiletého syna a velký problém. Nevím, jak a kde začít, je toho moc.
Syn je na mě strašně fixovaný. Za měsíc mu bude osm let a já se ještě nevyspala. Není noc, kdy za mnou nepřijde a nevyžaduje spaní u mě. Po veškeré snaze mu vysvětlit, že se takhle nevyspíme ani jeden pořádně, následovalo ráno, kdy si syn v noci ustlal na zemi vedle mé postele.
Také je hodně urážlivý, snaží se si vynucovat svoje, když po jeho není, nastane třísknutí dveří a obejmutí kočky, jako by se jí svěřoval. Začal vést řeči typu „já jsem k ničemu. Už abych byl tam nahoře. Něco si udělám.“
Když si hraje, při vyrušení nebo jen vstupu do pokojíku přestává s hrou, že byl vyrušený a dál ho hra nebaví. Při návštěvě kohokoliv se ptá, jak dlouho se u nás zdrží a jestli pak bude se mnou sám. Kamarády doma odmítá, pouze si hraje s o dva roky mladším bratrem, často na něj bývá zlý.
Ve škole je klidný, tichý, ale má prý svůj svět, nevnímá, co se dělá, jede si svoje. S otcem chlapců nežijeme, jsme sami, otce vídat odmítá, pokud není doma sám. Vadí mu jeho přítelkyně.
Už jsem vyčerpaná, nevím jak dál, jakoukoliv radu nebo pomoc odmítá, k tomu dodává ty věty jako „to si radši něco udělám“…
Lenka
Názor odborníka
Milá Lenko,
cítím s vámi. Pro mámu je velké dilema, jak se chovat, když si ji dítě uzurpuje víc, než může v pohodě zvládat. Na jednu stranu byste ráda sytila jeho potřeby, na druhou už prostě nemůžete, jste vyčerpaná. Přirozeně nechcete spát se synem v posteli, jenže se vám těžko nastavují hranice, když dítě vyhrožuje, že „si něco udělá“.
Váš syn pravděpodobně využívá citového vydírání, aby dosáhl toho, co chce. Nicméně to nevylučuje, že k sebepoškození skutečně může sáhnout, a opatrnost je tedy na místě.
Váš syn je citlivý, křehký, spíše samotářský. Je mu lépe s blízkými lidmi, větší společnosti se brání. Podle krátkého popisu nemohu stanovovat žádnou diagnózu, nicméně to, co píšete, není standardním chováním osmiletého dítěte. Řada rysů, jež popisujete, se objevuje u poruch autistického spektra, a jen odborné vyšetření může prokázat, zda je tomu tak i u vašeho syna. Proto vám skutečně velmi doporučuji navštívit odborníka – nejlépe dětského klinického psychologa. Pokud by se skutečně prokázala porucha autistického spektra, můžete dostat cílenou odbornou pomoc. U dětí s poruchou autistického spektra totiž běžné postupy – tedy to, co funguje u zdravých dětí – nestačí.
Co se týče nevyrušování při hře, zkusila bych synovi dopřát vždy nějaký čas, kdy skutečně nebude vyrušován; domluvit se s ním na tom dopředu: například půlhodina hájené hry, a pak prostě normální život s bráchou a mámou.
Synovy zvládací strategie bych respektovala, pokud nejsou nebezpečné – tedy pokud například nehrozí, že by kočka reagovala s vytaženými drápky, ať si ji syn klidně objímá.
Též můžete posilovat synovy silné stránky; ptát se ho, co mu dělá radost, co se mu povedlo. Můžete zkusit povídat i o tom, co by mu pomohlo zvládnout třeba ono vyrušení při hře, jak jinak by se dalo reagovat, než třísknutím dveří apod. K rozhovoru využijte nějakou pohodovou chvíli, kdy bude syn dobře naladěný, budete spolu sami a nebude vás tlačit čas.
Rozhodně vám však doporučuji najít si odborníka v blízkosti vašeho bydliště. Vašeho syna by měl vyšetřit dětský klinický psycholog, který vám může nejlépe poradit, jak k němu přistupovat, jak ho posílit ve zvládání běžných denních záležitostí. Jak sladit péči o obě děti, a nezapomínat ani na sebe samotnou.
Držím palce,
Pavla Koucká
