Novela školského zákona z roku 2016 nařizuje školkám přijímat od roku 2020 i dvouleté děti. Postupně se však strhl politický boj za zrušení této povinnosti. Nejprve to byla petice „Dvouleté děti do školky nepatří“ autorů Marka Hermana a Jiřího Haldy, počátkem letošního roku pak novela předložená Václavem Klausem mladším a veřejné slyšení „Dvouleté děti nepatří do školky, ale do náruče mámy“, které uspořádal v parlamentu senátor Jiří Růžička.
Odpůrci novely straší poškozováním dětí. Ohánějí se přitom vývojovou psychologií a vědou, aniž by ovšem měli skutečnou oporu ve výzkumech. Jde o smyšlenky, fake news, jak na to trefně upozornil Albert Kšiňan.
V „boji o dvouleté“ jsou slyšet zejména muži. Ráda bych proto promluvila za ženy. Za matky, které dilema dítě versus práce aktuálně prožívají.
Šílený kolotoč, nebo frustrující rutina
Vazba dvouletého dítěte na primární pečující osobu, tedy většinou matku, bývá silná. A má být. Není to sice tak, jak píší autoři petice, že „dvouleté dítě vnímá sebe a mámu jako jednu bytost“, to už je dávno pryč, nicméně například na emoční rovině jsou stále matka s dítětem propojeni. Z toho ovšem nevyplývá, že musejí být stále spolu. Vyplývá z toho, že není‑li šťastná matka, nemůže být šťastné ani dítě.
Pojďme se proto podívat na prožívání matek dvouletých dětí. „Je to šílený kolotoč a trhá mi to srdce,“ hodnotí Zuzana, pracující matka dvouletého chlapce. Podobně jako ona mluví téměř každá žena v podobné situaci. Další mámy se však trápí ze zcela opačného důvodu:
- „Ničí mě ta rutina, potřebuju nějaké výzvy.“
- „Je to na mě dlouhý a moje pracovní sebevědomí klesá. Bojím se, že si pak nenajdu práci.“
- „Můj obor se vyvíjí a já z toho vypadávám. Čím dýl budu doma, tím horší bude návrat.“
Citované matky jsou doma frustrované a nešťastné. Roky studovaly, rozvíjely kariéru, bádaly… a pak z toho najednou vypadly.
Takhle to zní, jako kdyby byly matky nešťastné tak jako tak: když jsou doma s dítětem, stěžují si. A když nastoupí do práce, taky si stěžují. To by však bylo zkratkovité. Spokojenost matek a potažmo dětí lze ve většině případů najít mezi oběma extrémy.
I matky, které nejvíce touží pracovat, zpravidla nechtějí být v práci osm a půl hodiny denně. Touží být v kontaktu s oborem, přemýšlet i nad jinými věcmi, než je pláč, zoubky a věže z kostek. Řešení, které přináší šťastné mámy a potažmo děti, je velmi jednoduché: částečné úvazky.
Právě naprostý nedostatek částečných úvazků je z mých zkušeností palčivým problémem českých rodin. Například v Nizozemí pracuje na částečný úvazek přes 60 % žen. Průměr Evropské unie je 32 %. V Česku necelých 6 %.
Pokud tedy chtějí politici udělat něco pro děti, navrhuji, aby se věnovali podpoře částečných úvazků, sdílených pracovních míst, klouzavé pracovní doby a práce z domova.
Dvě krize
Problematika se netýká pouze dvouletých dětí, ale rodin s dětmi obecně. Současná praxe totiž obvykle přináší do rodinného života dvě krize.
Ze 100 na nulu
První se týká zejména ženy a přichází s jejím odchodem na mateřskou dovolenou šest až osm týdnů před termínem porodu. Pracovní nasazení ženy je tedy ještě dejme tomu ve 33. týdnu těhotenství plné, aby pak od 34. týdne do práce několik let nevkročila. To je první šok.
Nenastává obvykle úplně hned – matka si nejdříve docela ráda odpočine. Postupně jí ale dochází, co ztratila. Ne sice pro každou ženu, ale pro ty, které mají svou práci rády, které řadu let studovaly a další řadu let svou kariéru či praxi budovaly, bývá stresující o to vše najednou přijít.
Z nuly na 100
Druhý, ještě větší šok otřese celou rodinou krátce poté, co žena nastoupí do zaměstnání. Často se mluví o náročnosti nástupu do školky pro dítě. Pro matku to však bývá často ještě náročnější.
Za ty roky, co byla doma, si všichni zvykli, že navaří, vypere, obstará prádlo, nákupy a veškerou organizaci všeho a všech. A najednou jí deset hodin denně sebere práce a cesta tam a domů. Muž většinou vítá, že tíha rodinného rozpočtu již neleží toliko na jeho bedrech, avšak s tím, že by převzal polovinu péče o děti a domácnost, zpravidla nepočítá.
Život ženy se stává šíleným kolotočem, o kterém mluvila citovaná Zuzana. A jestli jde o jedno dítě ve věku dvou let nebo třeba sourozence 5 a 3, je skoro jedno. Matky pracující na plné úvazky bývají vyčerpané a frustrované. Přijde jim, že tráví málo času se svými dětmi, šidí práci, zanedbávají domácnost a nemají vůbec žádný čas pro sebe. Okolo rozdělení domácích prací vznikají spory, partneři se často hádají a trpí jejich vztah. Mnoho párů právě tuto krizi neustojí a končí nakonec u rozvodového soudu.
Podle mě tedy otázka k řešení nezní kdy, ale jak by se matky dětí měly zapojovat do práce. Ze zkušeností mých klientů vyplývá, že pokud je o dítě dobře postaráno, nebývá u dvouletých dětí problémem, pokud máma pracuje na poloviční úvazek. Čtvrtúvazek může s pomocí partnera, jiné blízké osoby či chůvy zvládat i máma malého miminka. Plný úvazek si pak matky pochvalují jen zřídkakdy dříve, než když mají všechny děti na druhém stupni ZŠ.
Školková zralost
A jak je to s onou bájnou školkovou zralostí? Kolem třetího roku si dítě zpravidla již více užívá kontakt s vrstevníky, začíná si s nimi hrát na něco: „Já budu jako máma a ty jako dítě, jo? – Dítě, pocem!“ Právě tyto a ještě některé další schopnosti (sebeobsluha, akceptování autority, reagování na pokyny) jsou podkladem zralosti pro školku. Děti jí zpravidla dosahují okolo třetího roku života. Je to však velmi individuální. Některé děti nejsou školkově zralé ještě ve čtyřech letech, jiné již ve dvou.
Školková zralost však záleží také na školce. Helle Heckmann, zástupkyně Dánska pro waldorfskou předškolní pedagogiku, popisuje ve své knize život dětí ve školce Nøkken, kterou navštěvují děti od svých prvních narozenin. Podle všeho jsou tam šťastné. Nøkkenská školka se ovšem v lecčems liší od typické české státní školky. Například:
- O 24 až 28 dětí zde pečují čtyři stálí pedagogové a tři praktikanti. V české státní školce jsou na stejný počet dětí 1–2 učitelky.
- Doba, kterou zde děti tráví, je 5 až 6 hodin denně; v české až 10 hodin.
- Na děti se nespěchá, hodně se zpívá, děti mají spoustu pohybu, hodně času tráví ve venkovním prostředí.
- Školka intenzivně spolupracuje s rodiči.
V českém prostředí existuje v soukromém sektoru široká nabídka školek a miniškolek, které přijímají dvouleté (a někdy i mladší) děti. Mám osobní i zprostředkovanou mnohonásobnou zkušenost, že děti zde velmi dobře prospívají. V ledasčem se tyto školky podobají více nøkkenské školce, než typické české mateřince.
Na začátku jsem napsala, že malé dítě nemůže být šťastné, pokud není šťastná jeho matka. Platí to i obráceně: matka není šťastná, není‑li šťastné její dítě. Matky (až na výjimky) hledají řešení, jež je optimální nikoli pouze pro ně, ale pro ně i pro děti, pro celou rodinu.
Jsem tedy pro to, aby dvouleté děti byly přijímány do státních školek a jejich matky měly možnost se svobodněji rozhodovat. Čím víc volnosti a možností v této oblasti budou matky mít, tím snadněji budou nacházet optimální řešení pro svou rodinu.
