S partnerom sme spolu už skoro tri roky, ale momentálne z pracovných dôvodov nežijeme v jednom meste. Samo o sebe je to zdrojom mnohých konfliktov a frustrácií. Náš hlavný problém je však v komunikácii.
Partner pracuje ako psychológ a po zmene zamestnania ako by stratil predstavu o realite. Komunikuje so mnou ako so svojím klientom. Stále sa v reči obhajuje, vysvetľuje, mení témy, skáče mi do reči, ponúka interpretácie, ale nepočúva ma. Nech poviem čokoľvek, on si to vysvetlí inak. Hľadá za tým skryté významy, ktoré tam nie sú. Nijakú moju vetu neberie tak, ako bola vyslovená.
Neviem si s tým dať rady. Upadám do depresií, cítim sa nemilovaná, nevidená a nepočutá. Snažila som sa s ním o tom rozprávať, ale nejde to. Ničí ma to.
Jana
Názor odborníka
Dobrý den, Jano,
vypadá to, že váš vztah prochází fází krize. Píšete, že z pracovních důvodů žijete každý v jiném městě, což jsem si vyložil tak, že spolu trávíte zřejmě jen víkendy. Zmiňujte se, že samo o sobě je to zdrojem frustrací a konfliktů. A že když už máte příležitost potkat se, tak je pro vás komunikace s partnerem náročná, protože máte pocit, že s vámi komunikuje jako s klientem. Představuji si to tak, že komunikace s vámi neprobíhá horizontálně – tj. že nemáte pocit, že byste s partnerem byla v rovnocenném postavení a že by mezi vámi docházelo k dialogu, ve kterém se vyváženě střídá naslouchání a reakce obou stran. Místo toho vysvětluje, interpretuje, hledá skryté významy a vy se pak cítíte nepochopená, nemilovaná. Vaše vysvětlení situace je takové, že je to tím, že partner začal pracovat jako psycholog – a že z této pracovní role nedokáže po odchodu z práce vystoupit. Což mi připadá jako docela smysluplné vysvětlení. A plně chápu, že takovýto způsob kontaktu vás ještě více frustruje.
Zkouším si představit, co se asi tak děje v hlavě vašeho přítele. A berte to, prosím, jen jako úvahy nebo hypotézy (je mi jasné, že interpretací a teoretizování o problémech jste si v poslední době užila až až) někoho, kdo má k dispozici jen omezené množství informací. Představuju si, že váš partner se také nějak pokouší vyrovnat se změnami ve vašem společném vztahu. Kvůli práci s vámi tráví jen omezené množství času (to jen v případě, že mu současné uspořádání také nevyhovuje) a v tom se ještě musí potýkat s řešením „mnohých frustrací a konfliktů“, jak sama píšete. Náplní jeho práce je bohužel také zabývat se hledáním řešení mezilidských konfliktů a frustrací mnoha lidí a tak zřejmě často sahá po dostupném naučeném způsobu – tj. podívat se na to profesionálně, analyzovat, hledat podtext, souvislost, najít příčinu.
Možná se pak cítí jistěji, kompetentněji, možná i trochu nad věcí. Možná se tak brání nepříjemným pocitům například bezmoci, bezvýchodnosti, vlastní frustrace nebo třeba i pocitu viny (ale to už hodně spekuluju). Tím spíš, pokud pracuje metodou, která staví na vhledu do problému a porozumění příčinám (to je případ zejména psychodynamicky anebo psychoanalyticky orientovaných psychologů, kteří jsou v tomto způsobu cvičeni v rámci psychoterapeutických výcviků).
Možná to souvisí s tím, že nastoupil do nové profesní role a je jí ještě příliš pohlcen, což by mohlo vysvětlovat, proč má potíž tento způsob kontaktu odložit po odchodu z práce. Anebo je natolik ztotožněn s tímto přístupem k řešení problémů, že je k němu nekritický a neuvědomuje si jeho rizika. Pro každou z těchto variant, která mě napadla, mě jako společné připadá, že jde nejspíš o způsob vyrovnávání se s novou rolí. A k tomu obvykle patří nějaká doba hledání se a tudíž i chybování.
Má rada je, zkuste mu dát čas na to, aby se v nové roli zabydlel (vzhledem k tomu, že jsem také psycholog, tak bych si přál dostat ještě jednu šanci). Je zcela na místě, že mu dáváte najevo, jak vám v tomto způsobu kontaktu s přítelem je a jaké pocity to ve vás vyvolává. Opakujte mu to, protože i pro něj je to cenná možnost korekce. Záleží pak na něm, jestli ji přijme a poučí se z ní. Dovedu si představit, že mu například opakovaně řeknete: „Když se mnou takto mluvíš, cítím se nemilovaná, neviděná, neslyšená“ a následně ho zarazíte v pokusech situaci dále rozpitvávat (například tím, že hovor ukončíte nebo dokonce odejdete). Nebo že ho požádáte: „Prosím teď mě deset minut jenom poslouchej a nic na to neříkej“. Dejte si přitom pozor, aby byl partner na kontakt naladěný. Z vlastní zkušenosti vím, že psycholog může leckdy přicházet domů s pocitem nechuti k jakémukoli kontaktu.
Další úvahy mám ale k tomu, nakolik je tato situace (s bydlením každý v jiném městě) dlouhodobě udržitelná. Znamená to, že tento stav momentálně nevyhovuje vám, nebo i partnerovi? Máte nějakou dohodu o tom, do kdy je pro vás toto uspořádání přijatelné?
Poprvé po dlouhé době mám také dilema ohledně doporučení psychologických služeb. Obvykle se v rámci odpovědi snažím lidi nasměrovat na osobní kontakt s psychologem nebo psychoterapeutem, nebo třeba manželským či rodinným poradcem. Ve vašem případě si ale říkám, že už je asi „přepsychologizováno“ a že by možná stálo za to, podpořit vás v tom, abyste spolu s partnerem využívala i příležitostí ke kontaktu s dalšími „normálními“ lidmi. Například se společnými známými apod. Váš přítel tak získá další příležitost ke korekci vlastního postoje, protože pokud je má intuice správná, tak mu i ze strany přátel či známých dá brzy někdo najevo, že „pracuje i ve volném čase“.
Přeji vám, ať se s vaším přítelem dá brzy zase normálně mluvit.
S pozdravem
Mgr. Ondřej Novák, klinický psycholog
Pomohl vám článek?
