Dobrý den,
prosím o radu, jak se chovat k manželovi, který má depresi související se ztrátou zaměstnání a hledání nové práce. Před více jak půlrokem začal být velmi uzavřený a málomluvný. Věděla jsem, že má problémy v práci, které se asi stupňovaly.
Manžel se více a více uzavíral, trávil čas mimo domov a občas se i napil. Po třech měsících mého přesvědčování požádal o pomoc praktickou lékařku a ta mu předepsala Trittico. Léky nepomáhaly a tak jsem manžela přemluvila, aby zašel k psycholožce.
Hned po první návštěvě mu diagnostikovala depresi a poslala k psychiatrovi. Ten mu předepsal Apo‑cital. Léky užívá třetí měsíc, je bez práce, bez nálady, uzavřený, nemluví. K psycholožce chodí jednou za měsíc a nezdá se, že by mu to pomáhalo. Psychiatr mu píše jen léky. Snažím se ho doma zapojit do péče o děti, povzbudit, komunikovat, ale manžel příliš nereaguje.
Vidím na něm, že ho život nebaví. Práci příliš aktivně nehledá. Říká, že nemá sílu, energii, chuť. Nevím, jak ho motivovat. Sama jsem už unavená a otrávená. Mám pocit, že mám doma další dítě. Snažím se to nedat najevo a naopak ho víc zapojit, ale nemám pocit, že by se něco lepšilo. S depresí u blízkého člověka jsem se setkala takto poprvé a nevím, jak se k manželovi chovat. Ohleduplně, i když mám vztek, „že nic nedělá“? Jak mu pomoci a vlastně nám všem?
Děkuji za radu.
Pavla
Názor odborníka
Dobrý den, Pavlo,
děkuji za váš dotaz. Píšete o situaci ve vaší rodině, která je náročná od té doby, kdy se u vašeho manžela objevila deprese. Snažíte se manželovi pomáhat, povzbuzovat ho, ale nemáte pocit, že by se něco lepšilo. Nevíte, jak se k manželovi chovat, navíc už se u vás projevuje i únava, otrávenost, vztek. V závěru kladete otázku: Jak mu pomoci a vlastně nám oběma?
Myslím si, že negativní pocity, které zažíváte, jsou zcela pochopitelné – soužití s člověkem, který trpí depresí, je náročnou životní zkušeností a domnívám se, že je důležité, abyste se snažila pomáhat nejen svému manželovi, ale zejména sama sobě – hledáním způsobů, jak si získat a udržet energii a dobrou náladu, plánováním si času na ty činnosti, které máte ráda, které vás nabíjejí. Zároveň by bylo dobré, abyste měla i nějakou podporu ve svém okolí ‑ napadá mě, že podporou by vám mohl být buď někdo blízký (třeba dobrá kamarádka), ale klidně si dovedu představit, že by to mohl být i psycholog, třeba v rámci manželské poradny.
Jedním z důvodů, proč je soužití s partnerem s depresí náročné, může být právě to, o čem píšete: hodně se snažíte, ale nezdá se, že by se něco lepšilo. Říkám si, co vlastně od svojí snahy očekáváte? Jak byste poznala, že se věci zlepšují? A když se podíváte zpět na předcházejících několik měsíců, nedaly by se přeci jen najít nějaké věci, třeba i maličkosti, které se zlepšují? Které se vám nebo vašemu manželovi v boji s depresí podařily? Z vašeho dotazu jsem vyčetla dvě věci, které bych mohla vnímat jako „dobré zprávy“: povedlo se vám manžela přesvědčit, aby se svými problémy navštívil odborníka. A také píšete, že se snažíte komunikovat, ale manžel příliš nereaguje – znamená to tedy, že někdy reaguje? V jakých je to situacích? Jak reaguje? Jak a v čem je pro vás jeho reagování důležité?
Obecné tipy, jak se chovat k člověku, který trpí depresí, můžete najít například v knize Deprese a jak ji zvládat od J. Praška a jeho kolegyň.
Z tipů mohu vybrat například:
- podpořit nemocného, aby vytrval,
- dodávat mu naději na uzdravení, které v případě deprese většinou trvá delší dobu,
- nezlehčovat jeho stav,
- neznevažovat jeho pocity,
- neobviňovat ho, že se málo snaží, naopak mu pomoci s věcmi, které nezvládá,
- dát mu pocit, že je přijímán, i když je nemocen (např. tím, že s ním máme trpělivost, nasloucháme atd.),
- trpělivě ho zvát k činnostem, ne ho do nich nutit,
- posilovat zejména jeho účast na aktivitách, které přinášejí radost či alespoň úlevu,
- postupně, jak se bude stav zlepšovat, nechávat na něm více věcí i např. v domácích pracech.
Říkám si, že by bylo dobré vyjít i z vlastní zkušenosti: zkuste si všímat, co funguje. Kdy se váš partner cítí lépe, kdy více mluví, má více energie? Co k takovým situacím přispívá? Pokud je to možné, zkuste s manželem tuhle otázku otevřít a zeptat se ho: co v něm vzbuzuje vaše chování, jak by mu vyhovovalo, abyste se k němu chovala. Ideální by bylo, kdyby se vám povedlo přerámovat situaci tak, že vy dva jste spojenci, kteří společně bojují proti depresi. Za důležité považuji, abyste při pomoci manželovi nešla příliš sama proti sobě, k čemuž může pomoci již výše zmíněná moje rada: pečovat o sebe a najít si zdroj podpory.
A konečně: na pomoc manželovi byste neměla být sama. Je dobré, že váš muž chodí k psychiatrovi, se kterým by měl mluvit o tom, jak se cítí, resp. mu říci, že se nic moc nezlepšuje, pokud má takový pocit. Myslíte, že by bylo možné, abyste na schůzku s psychiatrem zašla i vy, abyste mu vývoj situace vylíčila ze svého pohledu?
Dále mi připadá fajn, že váš muž chodí k psycholožce, ale frekvence 1× měsíčně se mi zdá dost malá – ideální by bylo 1× týdně, maximálně 1× za 14 dní. Pokud muž není se svou současnou psycholožkou spokojený, měl by o tom s ní určitě promluvit, případně hledat dál. Jinou variantou by mohla být i párová terapie, které byste se účastnila spolu s manželem, a v rámci které byste se zamýšleli nad možnostmi, jak oba postupně měnit svoje chování tak, abyste se s depresí naučili žít a postupně nad ní zvítězili.
Držím palce vám oběma!
