Jak žít s partnerem, který má zřejmě vyhýbavou poruchu osobnosti? Čtyři roky žiji s mužem, který spolehlivý, hodný, avšak váhavý, nerozhodný, bázlivý, často vyčerpaný z běžných problémů, které přináší život, protože je řeší neefektivně a odkládá je. Přecitlivěle reaguje na kritiku, propadá úzkostem a depresím. Pomoc psychiatra a psychoterapeuta zatím odmítá. Máme spolu čtrnáctiměsíční dceru a věřím, že nás má rád jako my jeho. Snažím se být tolerantní a přizpůsobit se, ale jsem samozřejmě velmi často ve stresu a nevím, zda se to dá dlouhodobě zvládnout. Má moje situace řešení? Jak nám můžu pomoct? Děkuji .
Klementain, 31 let
Názor odborníka
Vážená Klementain,
napsala jste dotaz sice krátký, ve svém popisu partnera ovšem skutečně shrnujete podstatné znaky vyhýbavé poruchy osobnosti.
Vyhýbavá porucha osobnosti bývá spojována jak s vrozenou přecitlivělostí nervové soustavy (menší kapacita, snadnější přepětí, slabší schopnost seberegulace), tak s rodičovským výchovným stylem, kdy dítě nebylo dostatečně přijímáno, chváleno, oceňováno. Ve strachu ze selhání se pak v dospělosti člověk vyhýbá aktivitě.
Dovedu si představit, že než jste se stali rodiči, dovedli jste si spolu užít, že je partner hodný a spolehlivý, ale když po založení rodiny nároky na výkon a spolupráci u obou partnerů stoupají, úzkost a odkládání (prokrastinace) se dostanou do popředí a obtěžují a komplikují soužití.
Naši poradnu ale oslovujete Vy, klientkou jste tudíž Vy, proto se zaměřím na to, co můžete udělat Vy. Možná i na to, co udělat nemůžete. Píšete, že se snažíte být tolerantní a partnerovi se přizpůsobit. Překládám si to tak, že se snažíte jej plně přijmout, pochopit a brát jej takového, jaký je. Ale – nejste jeho rodiče a on už není malý. Tohle pro něj měli udělat rodiče, tehdy a tam. Předpokládám, že jako matka 14měsíční dcery potřebujete partnera, s kterým můžete spolupracovat.
Z vývojového pohledu obecně úlohou otce v rodině s batoletem je stabilizovat matku, dělat jí bezpečí pro to, aby ona zase mohla sytit fyzické i psychické potřeby batolete, které se v tomto období dynamicky vyvíjí.
Píšete, že partner psychopomoc odmítá. Na to má samozřejmě právo, rozhodnout si, jakým způsobem se o sebe bude starat. Otázkou je, jak se postaráte o svoje potřeby Vy, a vzhledem k tomu, že o rozchodu nepíšete, předpokládám, že partnerství chcete zachovat.
Co můžete udělat sama
Doporučovala bych sednout si s odhodláním být k sobě upřímná, s papírem a tužkou v ruce a napsat si, co od partnera potřebujete – na úrovni technicko hospodářské, komunikační, erotické… kde to funguje dobře a kde ne, a zamyslet se nad tím, jak můžete chybějící funkce partnera nějak nahradit, zajistit s pomocí jiných lidí, kompenzovat, nechat si pomoci, tak aby bylo co nejvíc zajištěné bezpečí, stabilita a klid pro Vaše mateřství a vývoj Vašeho batolete. Tedy na rovině praktické se o sebe postarat. Možná při tom přemýšlení vyplyne nějaká konkrétnost, která se opakuje a vadí při každodenním soužití.
V tom případě by byla na místě psychopomoc pro Vás. Nemusí se hned jednat o psychoterapii, to záleží na Vás, je ale možnost využít jednorázové nebo opakované poradenské konzultace v rodinných poradnách (můžete tam přijít i sama). Můžete udělat pro Vaše partnerství to, že zkusíte změnit sebe a svůj přístup.
Využívejte celý web.
PředplatnéPokud se na situaci podíváme z odstupu, partner se nějak chová a Vy na to také nějak reagujete – situace si mohou být dost podobné, opakující se. On něco řekne/udělá, Vy na to máte nějakou odpověď/chování a výsledek se také opakuje a už začínáte být rozmrzelá a vyčerpaná. V konzultaci můžete nahlédnout, kde je možné a potřebné tento komunikační rituál, tuto „ smyčku“ přerušit a pozměnit. Pak budou i jiné výsledky, protože partner bude muset reagovat jinak.
Držím Vám palce!
Alena Večeřová Procházková
