Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Partner se chce obětovat pro syna: Neprospěje to ani jednomu z vás.

19. 3. 2014

Dobrý den, 

už je to skoro rok, co jsem si myslela, že jsem potkala svého životního partnera – ačkoliv je o 18 let starší, dva roky rozvedený a se dvěma dětmi (5 a 7 let). 

Sama děti neplánuji, proto jsem náš vztah považovala za ideální. Máme společné vzdělání, hobby, pohled na život a několikrát v týdnu i jeho děti. Od začátku jsem stála stranou a řekla, že nebudu mluvit do jejich výchovy. Proto nebyl problém a vše klapalo tak, jak má. 

Přítel je typický případ ADHD. To samé se začalo projevovat u jeho sedmiletého syna. Syn má podporu u obou rodičů, jen se nemohou vystát. V sobotu ale jeho exmanželka přišla a nastěhovala se na týden k příteli do bytu i s dětmi kvůli nevysvětlitelným problémům. V pondělí mu oznámila, že podle její psycholožky je návrat k sobě jediná možnost, aby se syn cítil zase lépe. 

Přítel vidí, že si syn posledních pár dní užívá, a chce obětovat příštích šest měsíců na společné soužití. Jako by vypnul veškeré emoce ke mně, k okolí. Odmítá se mnou o tom mluvit a tvrdí, že to „musí“ pro syna udělat. 

Jak bude dítě reagovat, když uvidí nešťastného rodiče bez jakýchkoliv emocí, jen hrajícího divadlo? Jaký ale může mít na dítě vliv to, že rodiče se sice vrátí do stejného bytu, ale mají oddělené pokoje? Jak bude reagovat za šest měsíců při dalším stěhování?

Měla bych stát při něm nebo odejít? Jak se k tomu postavit? Děkuji.

Rony

Názor odborníka


Milá Rony,

zdá se mi, že to vůbec nemáte jednoduché. Vlastně nevíte, na čem jste, a to je velmi těžké unést.

Když se vžívám do vaší situace, cítím se opuštěná, smutná a taky pořádně naštvaná. Jak je možné, že si exmanželka vašeho přítele mohla dovolit prostě přijít a z ničeho nic se po dvou letech nastěhovat? A jak to, že jí to váš přítel dovolil?

Dle svého založení a prožívání můžete buď prostě počkat, nebo o přítele bojovat. Rozum mi velí čekat, nicméně máte i právo vyjádřit své city. Z mnoha vyslechnutých příběhů vás však v takovém případě musím varovat, že zde nelze odhadnout výsledek. Může se stát, že konfrontace s vašimi city (a třeba i bouřlivou emoční reakci) naruší chladnou zeď, za kterou se váš přítel schoval, otevře mu oči. Může se však stát i to, že přítel přechodně svou zeď ještě navýší, aby unesla i tento nápor.

K vašemu dotazu ohledně prožívání dítěte: oddělené pokoje rodičů mu neublíží, ale hraní divadla ano. Děti mají velmi citlivé radary na to, co je upřímné, a co hrané, a v divadle se nemohou cítit dobře. Potřebují skutečné emoce, skutečný život, skutečné rodiče. Návrat rodičů k sobě by synovi jistě pomohl, ovšem za předpokladu, že by je spojovalo pouto vzájemné lásky, nebo alespoň přátelství. Negativní city nelze dlouhodobě skrývat a sama za sebe se domnívám, že synovi mohou ublížit více, než rodiče žijící odděleně, ať už samostatně či s novými partnery.

Další důvod, proč si myslím, že není vhodné, aby se rozvedení rodiče v tomto případě vraceli kvůli dětem k sobě, je plánovaná dočasnost. Kde se vůbec vzal ten týden? A proč najednou přítel mluví o šesti měsících? Měla být ten týden prostě zkouška, a když se ukázalo, že to „funguje“ (syn si to užívá), tak se protáhla? A co po půl roce, neprotáhne se to celé zase?

Pokud se po půl roce rodiče znovu rozejdou, bude to pro děti opakované trauma, jež bývá ještě bolestivější než trauma jednorázové. Asi jako když znovu spadnete na ještě nezhojené koleno. Pokud rodiče vylučují, že by si mohli rozumět jako partneři, či dokonce vylučují i jen přátelství mezi sebou, vidím celkovou bilanci jejich půlročního návratu do společné domácnosti silně negativně – pro vás, pro vašeho přítele, pro děti a dokonce i pro exmanželku.

V době, kdy píšete svůj dotaz, je všechno čerstvé a velmi pravděpodobně se v průběhu dalších dní i bez vaší aktivity situace nějak posune, možná i zcela změní. „Vypnutí emocí“ nelze dlouhodobě snášet (a udržet si přitom psychické zdraví). Pokud to jen trochu jde, zkuste se v nejbližším období věnovat sama sobě, své práci, kamarádům, koníčkům. Můžete-li, odjeďte na pár dní.

Pokud by situace skutečně měla trvat půl roku, nedoporučovala bych vám, abyste na přítele čekala. Ne kvůli onomu půl roku, ale kvůli „vypnutí citů“ a velké nejistotě. I pokud by se přítel po řečeném půlroce vrátil k vám, zůstala by velká nejistota, že se to podle stejného scénáře může za rok za dva znovu opakovat.

Držím palce,

Pavla Koucká

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.