Už víme, že tenhle vztah nefunguje. Víme, proč nefunguje, jak jsme se do něj dostali i že fungovat zřejmě nikdy nebude. A stejně v tom zůstáváme. Proč? Někdy je to i proto, že se s novými lidmi snažíme zahojit staré rány. A někdy po tom kdesi v hloubi duše toužíme prostě opravdu moc.
Pája má za sebou sedmiletý vztah, z něj dvě děti. Je jí 42 let, zvažuje rozchod a současně se k takovému kroku nemůže odhodlat. Do redakce nám napsala: Partner je velmi sobecký a sebestředný člověk, kterého vůbec nezajímá můj prožitek, mé potřeby, existuje jen ON. Můj otec je v podstatě úplně stejného založení a já si asi nějak do partnera projikuji svého otce. Pořád jsem přemýšlela, co je to „lepidlo“ a pojítko, proč se už neodhodlám ke změně, a myslím, že to je to, že partner je teď blízko a já mám jakoby na dosah možnost se k němu přiblížit, podobně jako to bylo s tátou.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné