Audiobook Michala Mynáře: Vztahové jedy
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Poradna
Ilustrace: Aron Wiesenfeld

V pasti naslouchání

Lidé se mi rádi svěřují se svými problémy. Začíná mi to vadit.

Aneta Langrová

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

S železnou pravidelností se mi stává následující scénář: když s manželem jdeme na nějakou společnou událost, kde je hodně našich přátel pohromadě, tak se manžel celý večer skvěle baví, s kamarády mluví o zajímavostech v práci, vyměňují si veselé historky a tak dále. Mně se stává to, že sama sebe vždy dostanu do pasti.

Těším se, že se potkám s kamarádkami, zjistím, jak se mají, co prožívají, co je zrovna jejich téma… skutečně mě to zajímá. A tak jedu na vlně a po půlhodině najednou zjistím, že se většina z nich jako by těšila na to, až mi budou moct povykládat ty nejhorší věci, které se jim za dobu, co jsme se neviděly, staly. Úplně se mi odkryjí, povolí stavidla a spustí smršť všeho nahromaděného v nich.

Takže ty rozhovory se většinu času točí jen kolem nich samotných, velice obtížně a zdlouhavě je ukončuji, a když je ukončím, tak se pak pár dotazy dostanu do podobné situace s dalším člověkem. Veselé věci, zajímavosti v práci, prožívání něčeho pozitivního po třech větách opouští a vrací se zpátky do svých hlubin.

Je to pro ně prostě něco, čeho se při kontaktu se mnou (a do jisté míry i já) nechtějí vzdát. Vím, že to jejich odkrytí mi dělá radost, vážím si jejich důvěry, mám ráda ten hluboký kontakt… ale pak je toho prostě příliš, už nechci, někdy je mi z toho nevolno.

Zajímavé je, že tato rovnováha není tolik narušená, když se potkáme s kamarádkou o samotě. Mám také blízké přátele a členy rodiny, kde se to neděje. Naopak s mojí mámou je to extrém – je jako bezedná jáma, nutí mě k tomu od mých dvanácti let. Na odmítnutí spustí citové vydírání. Potřebovala bych poradit, jak si položit ty správné otázky, abych věděla, co s tím.

Martina, 33 let

Názor odborníka

Dobrý den, Martino,

moc děkuji za váš dotaz. Chápu, že není vždy lehké být vrbou pro ostatní. V okamžiku, kdy se chcete bavit, odpočinout si a uvolnit se, posloucháte o životních příkořích a neštěstích druhých, což jednoho přinejmenším hodně vyčerpá.

Píšete, že byste si chtěla položit ty správné otázky, abyste situacím, které se vám „s železnou pravidelností“ opakují, lépe porozuměla. Řekla bych, že významným okruhem otázek je, jakým způsobem s lidmi komunikujete.

  • Pokládáte jim otázky? Doptáváte se?
  • Aktivně nasloucháte?
  • Stáčíte rozhovor na druhé?
  • Projevujete empatii, dotek, vřelost?
  • Reflektujete to, co říkají?
  • Snažíte se jim pomoct dobrat se k řešení obtížných životních situací?

Pokud ano, je možné, že se při kontaktu s přáteli stavíte do role terapeuta (nikoliv rovnocenného komunikačního partnera, ale odborníka, který jim může pomoci) a ostatní to z vás přirozeně vycítí. Může to být tím, že projevujete skutečný zájem. Nebo tím, že vy pouze posloucháte a o sobě nemluvíte.

Našla byste prvky ve vaší komunikaci, které mohou „spouštět“ svěřování ostatních? Úvodní otázky, věty, empatická vyjádření? Co říkáte nebo děláte, že takto reagují? Také píšete, že vás k tomu matka vedla od dvanácti let. To je 21 let, kdy jste se učila nějakým způsobem komunikovat, a možná právě proto se vám podobná situace často opakuje a není pro vás lehké z ní vystoupit. Nicméně rozhodně to neznamená, že to v budoucnu nemůžete mít jinak.

Posilujte, co funguje

Píšete, že vám to svým způsobem dělá radost, ale po nějaké době je toho už moc. Jak byste tedy chtěla, aby rozhovor vypadal? Naplňoval by vás, pokud by probíhal stejně jako manželova konverzace?

Zmínila jste, že do jisté míry se těchto rozhovorů nechcete vzdát. Jaká motivace za tím stojí? Jaký pocit máte, když se vám druzí svěřují? Co se ve vás děje, když posloucháte o jejich strastech? A naopak: Jak se cítíte, když vedete pouze nezávazný hovor? Baví vás stejně jako rozhovor o hlubších tématech?

Na začátku jste psala, že se manžel dokáže skvěle bavit, vyměňovat si historky či zajímavosti z práce. Pokud byste chtěla vyzkoušet rozhovor s druhými v jeho duchu, může vám být dobrou inspirací. Díky čemu se vašemu manželovi daří držet rozhovor v odlehčené rovině? Co oproti vám nedělá, a co naopak ano? Jak to, že jemu se lidé nesvěřují?

Zajímavé je, že pokud se potkáte s kamarádkou pouze o samotě, nikoliv ve větší společnosti, tak se to neděje. Čím myslíte, že by to mohlo být? Komunikujete jinak? Bavíte se o jiných věcech, nebo je to o jiných lidech, které ve svém nejbližším okolí máte? Je to tím, že v tomto případě poslouchá kamarádka i o vašem trápení? Nebo vás svěřování u blízkých lidí tolik neobtěžuje? Jak vypadá rozhovor, který vás spíše energií nabije, než vám ji vezme? Mluvíte i o sobě? S kým máte možnost sdílet svoje starosti?

Vymezte hranice

Martino, věřím, že pro okolí můžete být skvělou vrbou. Lidé si u vás rádi odloží své problémy, jelikož mnoho opravdu dobrých posluchačů není. Možná někde uvnitř vítáte hluboký a smysluplný rozhovor o vážných věcech. Nicméně i nejlepší terapeuti potřebují supervizi a od těchto vážných témat si čas od času odlehčit. Pokud se domnívám správně, vy nic takového nemáte.

Také bych ráda zdůraznila, že není vaše povinnost nést břemeno ostatních, pokud si to nepřejete. Zkoušela jste někdy tento hovor utnout s vřelou prosbou o jiné téma? Zkusila jste někdy poskytnout druhému reflexi vašich pocitů a mluvit o sobě? Že to pro vás samotnou není lehké a ráda byste se bavila například o společném koníčku, filmu, seriálu či jídle?

Je možné, že v ostatních budíte pocit, že vám mohou říct cokoliv. Nicméně vaše zodpovědnost je také pečovat o sebe. Dle vašich slov jste si toho mnoho prožila i s matkou, což je ještě obtížnější. Dvacet jedna let jste byla nucena poslouchat její problémy, přijímat je na sebe nebo se alespoň cítit emočně zodpovědná za jejich vyslechnutí. Nicméně teď máte na vybranou. Můžete se rozhodnout neposlouchat. Můžete povídat o sobě nebo rozhovor ukončit.

Doufám, že jste v mé odpovědi našla otázky, které jste potřebovala. Držím vám palce, ať si příští akci s přáteli užijete víc než tu poslední.

Aneta Langrová

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.