Dobrý den,
jsem rozvedená tři roky a jsem silný ročník, prostě husákovo dítě. Matka dvou dospělých dětí, dcera je čerstvě plnoletá a studuje.
Se synem (22 let) je to trošku horší, je autista s mentální retardací.
Mám spokojený život, pěkné bydlení a fajn práci, jen jsem sama. A tak jsem si podala inzerát a šla na rande.
Absolvovala jsem jich spoustu, ale všichni pánové couvli, když zjistili že mám syna Toma v péči. Jeden to nějak nepovažoval za problém. Sešli jsme se, poseděli spolu dvě hodiny a pak jsem se rozloučila. Musela jsem vyzvednout syna a jet s ním domů.
Ale ještě než jsem dojela, už mi pán psal sms, že mě čeká v naší čtvrti, že mu mám říct, kde mě má čekat, a nemůže beze mě být. Vyvolalo to ve mně šílený záchvat paniky. Volala jsem mu, že si to nepřeji. Zlobil se a urážel. Navíc jsem od něj měla asi dalších třicet zmeškaných hovorů.
Jetě pořád je to docela běžný příběh, ale co mi nedává klid je ten záchvat paniky. Bála jsem se i k oknu, že by mohl jít okolo a přijít.
Po pár dnech si uvědomuji, že to je nesmysl. Péče o syna mě posouvá do izolace, jako autista má své rituály a izolaci. A mám obavy, že se jeho nemoc negativně podepisuje i na mně samotné.
Poraďte, jak se tzv. otrkat a nemít panický strach, nebo existuje nějaká relaxační metoda? Nebo dělám chybu, že se chci seznámit?
Mám to nechat, tak jak to je? Být ráda za to, co mám a nesnažit se vyvolávat situace, kdy by se panika mohla vrátit?
Nechci se už tak bát a mám starch, aby se to věkem nezhoršovalo.
Děkuji za radu.
Lída
Názor odborníka
Dobrý den, Lído,
jsem rád, že jste zkusila napsat o svých potížích. Chápu to, jako projev vaší vitality, vašeho hledání. Jako projev té vaší stránky, která věří v možnost žít spokojeněji. Nejprve něco málo k situaci, kdy na vás naléhal muž ze seznamky.
Myslím, že vaše reakce byla do značné míry přirozená. Představa, že vás někdo takto pronásleduje, vyhledává bez vašeho přání je ohrožující. Jestli to dobře chápu, tak jste reagovala aktivně, muži jste telefonovala a s kontaktem nesouhlasila. To znamená, že jste dokázala jednat, chránit se.
A z toho, co píšete, jsem taky pochopil, snad správně, že obavy z této konkrétní situace po určité době odezněly. Pokud tomu tak je, tak jste prošla ohrožující situací, dokázala se v ní bránit, pak byla nějakou dobu ostražitá a ze situace se zase dostala. To je přirozená reakce.
Pokud úzkosti přetrvávají, pak je užitečné se jim věnovat s odborníkem. Společně s ním se můžete i naučit s úzkostí pracovat pomocí relaxačních metod. Můžete také vyzkoušet některou ze svépomocných příruček. U nás jich několik vydal Ján Praško.
Ptáte se dál, jestli děláte chybu, že se chcete seznámit. Potřeba mít partnera je jednou z přirozených potřeb. Takže bych řekl, že chybu rozhodně neděláte. Dokonce mám chuť vás v hledání partnera povzbudit. Pokud vás od hledání partnera odradí obavy, tak je tím jen posílíte a potvrdíte. Asi bych vám doporučil střední cestu. To znamená, že pokud se na to cítíte, tak obavy zkoušejte překonat, vstupujte do nových situací, zkoušejte seznamku. A pokud se potřebujete stáhnout a ochránit, tak to taky udělejte.
Taky mě napadá, jestli své starosti a přání máte s kým sdílet, s kamarádkou, s někým blízkým? Podpora od okolí je důležitým zdrojem a sdílení vašich starostí a radostí vás může povzbudit. A nakonec i pro téma hledání partnera může být užitečná spolupráce s psychologem či psychoterapeutem. Terapie může být cestou, jak se s takovou situací naučit zacházet, cestou k novým možnostem.
Píšete o synovi s autismem a mentální retardací a o izolaci, kterou přináší péče o něj. Asi není lehké sladit jeho potřeby s vašimi, ale chci vás povzbudit v tom, abyste si hledala i prostor pro sebe. Udržujete kontakty s přáteli? Chodíte do společnosti? Máte své zájmy a čas na ně? Každý kdo pečuje o druhé, si zaslouží i kus péče a laskavosti k sobě. Dopřejete si někdy něco příjemného pro sebe? Masáž, výlet, kulturu…cokoli, co je vám příjemné.
Přeji hodně sil a otevřenosti při hledání nejen partnera, ale i vaší spokojenosti a radosti ze života.
Jakub Koutný
