Píši vám ne dotaz, spíše věc, se kterou si nevím rady, nebo spíše mne trápí. Je to nespravedlnost života a lidská hamižnost. Když zapnu TV, skáče to na mne ze všech stran a je mi z toho úzko, nejraději bych utekla na pustý ostrov a vzala s sebou všechna týraná a opuštěná zvířata, děti, prostě všechny, kterým se děje křivda.
Můžou mě přivést k šílenství události, které se dnes a denně dějí v naší společnosti a v TV si dovolí toto uveřejnit. Vím, je to jejich práce, ale kdyby alespoň trochu přemýšleli. Tato společnost je tak konzumní a komerční, že je z toho jednomu zle. Vždy, když něco takového slyším, mám tlak na hrudi a je mi zle.
Dnes v TV uveřejnili, jak si státní podnik Lesy ČR nechal postavit pro svého ředitele luxusní vilu za 7 milionů jako rodinné sídlo. Vzápětí proběhla reklama na UNICEF, aby lidi posílali 300 Kč na hladové děti v Africe. Prostě to nechápu, jsem asi z jiné planety. Můj mozek to odmítá.
Vím, že je to celosvětový problém, ale kam až se tento svět musí dostat, aby lidi přestali být hamižní a nenažraní, aby se vzpamatovali? Žijeme jen jednou, nic nelze opakovat. A společnost se zabývá jen tím, jak se může jednotlivec co nejvíce obohacovat na úkor jiného nebo státu. K životu přece stačí tak málo. Nevím, asi jim to ještě nikdo neřekl. Obzvláště v naší malé kotlině České republiky.
Vím, že svět nespasím, ale pomalu se dostávám do situace, že se mi ani nechce vycházet ven mezi lidi, jelikož se na ně nemohu ani podívat. Vím, řekne jeden, tak tu TV nezapínej. Taky možnost. Ale to se pak opravdu člověk může odstěhovat na pustý ostrov. Toto je jen můj poznatek a reakce. Asi ji nevyřešíte. Jen jsem to musela říct.
Renata, 46 let
Názor odborníka
Milá Renato,
úvodem vám chci říct, že s vámi skutečně soucítím. Žijete v opravdu hrozivém světě – ve světě plném konzumu a komerce, zaplněném hamižnými a nenažranými, plytkými a nepřejícími lidmi, kteří hledí jen na svůj prospěch a druzí je nezajímají. Nedivím se vám ani trochu, že z toho máte úzkosti a že se vám v tomto světě a s takovými lidmi nechce žít.
To, v čem žijete, je skoro apokalyptický obraz zkázy a zmaru. Kdybych také žil v takovém světě, pustý ostrov by mi rovněž přišel jako lákavá alternativa. Je to celé hrozně smutné, ale nejsmutnější na tom je, že jste si ten svět nevědomky sama vytvořila.
Jak si člověk může vytvořit osobní peklo? Vlastně celkem snadno
Na začátku stačí trocha frustrace. Svět, jaký je, neodpovídá vašim představám o tom, jaký by být měl, a vy prožíváte zklamání. Pokud se k této emoci upnete, stane se z ní víc než momentální emoční výkyv. Může se stát převládajícím životním pocitem. A to má zásadní vliv na vaše vnímání.
Emoce totiž ovlivňují a mění vaše vnímání, protože člověk je otevřenější a vnímavější k těm informacím, které podporují jeho aktuální obraz světa. Tento fenomén se odborně nazývá konfirmační zkreslení.
Pokud jste zklamaná z lidské hamižnosti a nespravedlnosti ve světě, budete citlivější a vnímavější na informace, které do této nálady zapadají. To jen posílí pocity zklamání a zmaru a sněhová koule už se valí ze svahu – frustrace mění vaše vnímání, posun ve vnímání zase posiluje frustraci, a tak pořád dokola.
Záludné je na tom především to, že utahování této smrtící spirály se děje pomalu a nenápadně. Není jednoduché si toho všimnout. Projeví se to tak, že má člověk sílící dojem, že svět míří do záhuby. Že se poměry zhoršují – toho zlého se děje oproti minulosti stále víc a dobrého méně. Až se to dobré ze zřetele ztratí úplně a vy zůstanete ve světě, kde všude kolem vás není nic než hamižnost a nespravedlnost.
Rozšířit své vnímání světa
Nebojte se, nesnažím se vás přesvědčit, že svět je úžasné místo, kde žádná hamižnost a nespravedlnost není. Samozřejmě, že tu jsou a v hojné míře! Ale jsou součástí pestré a složité mozaiky, která nabízí také jiné interpretace, než je ta vaše.
Zdrojem bezmoci, kterou cítíte, není stav světa, ale stav vašeho obrazu o něm. To, co vašemu obrazu světa chybí, je větší komplexnost a hloubka. Je schematický a černobílý – proto také nenabízí mnoho východisek, jak se s vašimi pocity vypořádat. Dokud se vaše vnímání světa nerozšíří, budou vaše možnosti pozitivně ovlivňovat svůj život i komunitu, ve které žijete, z principu jen velmi omezené.
Co s tím? Můžete samozřejmě setrvat u svých současných přesvědčení a najít si svůj pustý ostrov, kam se schováte. Ale věřím, že po tom netoužíte. Navíc – nebyl by to asi moc uspokojivý život.
Pokud vás to ale už nebaví, řekněte si spolu s básníkem Františkem Gellnerem: „Už se mi k smrti protiví ve svých citech se nimrat. Už se mi k smrti protiví bolestí svou se šimrat“ a pojďte zkusit s trochou kritického myšlení, jestli je svět skutečně jen a pouze takový, jaký ho máte tendenci vidět.
Při překonávání konfirmačního kognitivního zkreslení je důležité vyzvat svá přesvědčení. Být aktivní a hledat, co nezapadá. Zkuste např. hledat důkazy obětavosti, laskavosti, nezištnosti, spolupráce mezi lidmi. Každý den aktivně hledejte také pozitivní příběhy a dobré zprávy. Založte si deník vděčnosti… Ne proto, abyste si přebarvila svět na růžovo, ale abyste ho viděla v širším spektru.
Možná při tom snažení o změnu narazíte na vnitřní odpor (a možná ho prožíváte, už když tato doporučení čtete) – nechuť a neochotu zpochybnit stará přesvědčení. Pokud by to tak bylo, kořeny jsou nejspíše hlubší a bude stát za to podívat se (ideálně někde v terapii) na minulá zklamání. Pesimismus bývá totiž i strategií prevence před zklamáním a většinou za ním stojí nějaká minulá bolestná zkušenost, která by možná mohla vysvětlit i onu zvýšenou citlivost na nespravedlnost a sobectví.
Přeji vám hodně štěstí a hlavně – lepší svět!
