Dobrý den,
trápí mě má pětiletá dcerka. V posledním půl roce má na sebe přehnané nároky, a pokud se jí něco nepovede hned na první pokus, reaguje pláčem a vztekáním.
Stále se jí snažíme vysvětlit, že když se učí něco nového, je naprosto normální, že to nejde hned, ale vůbec nás neposlouchá. Nejsme rodiče, kteří by jí do něčeho nutili a chtěli, aby byla ve všem první a nejlepší. Chtěli bychom, aby se zbytečně netrápila nad maličkostmi (například, že řekla jeden verš v básničce jinak než ostatní děti ve školce).
Po prázdninách nastupuje do školy a máme strach, jak si s tím poradí. Je velmi chytrá, ale nedůvěřuje si, stále má strach, že něco nezvládne. Rádi bychom jí pomohli, ale nevíme jaký přístup zvolit, abychom ji ještě víc nestresovali. Děkuji za odpověď.
Martina
Názor odborníka
Milá Martino,
povím vám pohádku:
Bylo nebylo, byla jednou jedna holčička, jmenovala se myslím Jůlinka. A byla to moc hezká a chytrá holčička. Jenže taky tuze vzteklá, obzvlášť, když se jí něco nepovedlo. Všecko všecičko, co tahle Jůlinka udělala nebo řekla, muselo být dokonalé a přesné. Na obrázku, který namalovala, nesměla být žádná šmouha, nic přetaženo ani nedotaženo. Písničky chtěla zpívat krásně čistě a zvučně a v básničce se nesměla ani jednou přeřeknout.
Když se Jůlince všechno dařilo, byla to veselá holčička, která ráda dováděla se svými kamarády: nejčastěji s Pavlíkem od sousedů. Podnikali dobrodružné výpravy, hráli si třeba na dobyvatele království nebo na piráty. Jenže jakmile se Jůlince něco nepovedlo, všechna legrace končila. Jůlinka se vztekala a plakala. Občas se přitom dokonce stalo, že se Jůlinka trápila už dopředu, jak se bála, aby všechno dobře dopadlo. To Pavlík byl přesný opak: když udělal chybu, docela prostě se tomu zasmál.
Jednoho dne, někdy v dubnu, byla ve školce vyhlášena veliká básničková soutěž: Dítě, které nejkrásněji přednese básničku, vyhraje plakát s obrázkem roztomilého medvíděte. To se rozumí, že ho chtěly všechny děti! Jůlinka se naučila svojí básničku už týden dopředu a těšila se, že vyhraje. I Pavlík by rád vyhrál, jenže učení básniček nebyla zrovna jeho oblíbená činnost.
Soutěž byla těžká, básničky složité a dlouhé, a každé dítě udělalo nějakou chybu, každé dítě se aspoň jednou přeřeklo. I Jůlinka. Sice jenom jednou a jenom malinko, jenomže ji to tak rozhodilo, že se úplně zarazila, rozplakala se, a básničku už vůbec nedořekla. A Pavlík? Pavlík se přeřekl aspoň osmkrát, dva verše přehodil a místo posledního slova řekl něco úplně jiného. Jenže ho nic z toho nerozhodilo, o některých svých chybách dokonce ani sám nevěděl. A představte si: vůbec nikdo si nevšiml, že by Pavlík něco řekl špatně! Všichni si mysleli, že ta jeho básnička má přesně takhle znít, a všem se moc líbila. Teda vlastně jedna osůbka o jeho chybách věděla, ale nikomu o tom nepověděla: Jůlinka. A tak se stalo: porota rozhodla, že soutěž vyhrál Pavlík.
A víte, co Pavlík udělal se svojí výhrou? Dal ji Jůlince. Musela mu ale slíbit, že se nebude trápit, když se jí něco nepovede. Jůlinka osušila slzičky a Pavlíkovi to slíbila. S tatínkovou pomocí pak doma nalepila medvídě na stěnu za svojí postýlkou. A když se k němu každý večer přitulila, vzpomněla si na to, jak Pavlík vyhrál soutěž, i když udělal ve své básničce tolik chyb. A jak jí ten plakát dal.
Co Jůlinka slíbila, to taky dodržela. Zpočátku to tedy moc nešlo: udělala chybu a hned začala popotahovat. Postupně se ale dařilo líp, a časem už dovedla třeba nad takovým přeřeknutím mávnout rukou. A zjistila, že je to tak mnohem, mnohem lepší.
Martino, ve vašem psaní vidím tři roviny, s nimiž vaše dcerka zápasí, nevím, která dominuje. Jednou z nich je potřeba dělat věci dokonale, druhou je netrpělivost – problém přijmout, že nejde všechno hned, že se někdy musím hodně snažit, než se mi něco povede. A třetí je strach z neúspěchu. Jak tyto schopnosti u dítěte rozvíjet?
Když jsem si přečetla váš dotaz, a ještě se nad ním nestačila ani pořádně vědomě zamyslet, začala se mi v hlavě rodit ta pohádka o Jůlince.
Jde o to, že strachy a úzkosti se většinou nedají jednoduše „rozbít“ rozumem, přímým útokem. Když dítěti řeknete: „Nic si z toho nedělej.“ / „Vždyť o nic nejde.“ Případně útočněji: „Kvůli takové prkotině brečíš?“ dítě se zpravidla rozpláče o to víc. Lepší bývá empaticky poslouchat, zajímat se o to, co dítě cítí a co je pro ně důležité: „Tobě se ten obrázek nelíbí? Ukaž…“ „Byla jsi smutná kvůli básničce? Povídej, co se stalo…“ Teprve když se dítě vypovídá (případně vypláče), řekla bych třeba: „A povíš mi tu básničku? – Jé, ta je pěkná.“ / „Vidíš, a mně se ten obrázek docela líbí. Můžu si ho nechat?“
A pak můžete třeba večer, nebo někde cestou, povídat nějakou takovou pohádku.
Kdyby měla podobné problémy moje dcerka, nejspíš bych jí povídala spoustu takových pohádek. O holčičce Jůlince, nebo třeba o veverce Verunce. Příběhy by se lišily, šlo by v nich však zhruba o to, že není důležité, aby bylo všechno perfektní, že někdy je lépe udělat něco docela obyčejně, a nesnažit se o ideál. Že je príma, když se člověk umí zasmát svojí chybě. Anebo by šlo o to, že hrdina se musí dlouho snažit, než se mu něco povede, dlouho se učit, než se něco dobře naučí.
Další možností, která mě napadá, je, že můžete docela prostě ocenit, když dcerka udělá chybu, a dokáže to přejít s lehkostí. Když projeví trpělivost. Když nevzdá něco hned, ale dokáže se snažit delší dobu.
Můžete hrát i hry na šašky, na chyby: vyhrává ten, kdo udělá „největší koninu“ / „nejzajímavější chybu“ apod.
Vedle postupů směrovaných k dcerce bývá vhodné podívat se též na sebe: jak vy rodiče reagujete, když se vám něco nedaří? Nejsou některé aspekty chování dcerky prostě odkoukané?
Využívejte celý web.
PředplatnéSnad se něco z toho u vás ujme. Pokud tedy nejde o to, že by si dcerka přehnanými reakcemi říkala o vaši pozornost. To by pak bylo asi nejlepší nad jejím sebeobviňováním mávnout rukou a snažit se jí věnovat pozornost v jiných chvílích.
V každém případě vám držím palce a dcerce přeji mnoho radosti při hře i učení!
Pavla Koucká
