Každému vyjít vstříc. Být milá a zdvořilá. Usmívat se. Souhlasit. Tak nějak zní imperativy, které si mnoho žen a dívek přináší do života z dětství. Nastavení „hodné holky“ působí v životě mnohé potíže, a to paradoxně nejen při kontaktu s lidmi, kteří vaší dobroty a ochoty rádi využijí, ale také ve vztazích, kde na vás druhému opravdu záleží. Týká se skutečně častěji žen, ale na přílišnou dobrotu a poddajnost mohou doplácet i muži.
Mí rodiče se ze mě s nejlepším vědomím a svědomím snažili vychovat dobré děvče. Výsledkem byla žena, které téma vlastních hranic bylo totálně neznámé, napsala do redakce čtenářka Irena. Trvalo mi třicet let, než mi došlo, že „být oblíbený“ je úplně něco jiného než „být respektován“ – k tomu vám nemůže kapat med kolem pusy a nemůžete se všemi souhlasit. Musíte mít odvahu se vůči názoru druhých vyhranit a čelit tomu, že vás odmítnou. No jo, jenže pokud tam máte hluboké zranění, že „když nebudeš ta hodná holčička, nebudu tě mít ráda“, budete dělat šéfovi, co mu na očích vidíte, abyste si konečně zasloužila jeho uznání. Vím to, vidím své dřívější hry a učím se s nimi pracovat. Pozoruju, že když někomu řeknu, že tímhle mě obtěžuje, přichází okamžitě vnitřní reakce, že mě přestane mít rád. A s tím spojený pocit, že jsem špatná. Vina. Emoce, které jsem jako malá zažívala se svou mámou…
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné
