Dobrý den,
je mi pětadvacet let, končím vysokou školu a s přítelem jsme spolu dvanáct let. Náš vztah byl doteď stabilní a bezproblémový. Po celou dobu studií jsem se těšila, že se náš vztah konečně posune dál, ale zase nic. Přítel vzal novou práci, kvůli které je teď v zahraničí. Vrátí se vždy na dva týdny a pak zase odjede.
Ve zmiňované práci je krátce. Chtěla jsem, aby ji vzal, ale teď jsem se nějak ztratila. Měla jsem dost času o všem přemýšlet. Když teď nejsme spolu, začínají mi podstatně překážet některé jeho vlastnosti a chyby, které jsem dříve přehlížela.
Přítel neumí vyjádřit své city, a když se s ním snažím hovořit o tom, co mě trápí, skončí to z jeho strany neporozuměním a nezájmem. Má povaha je taková, že co mě trápí, řeším hned. Přítel neřeší nic a vše odkládá. Nevím, jestli už nejsme spolu jen proto, že jsme si na sebe zvykli.
Nemusím mít svůj život naplánovaný do puntíku. Teď se mi ale zhroutily všechny sny. Chtěla jsem od života trochu radosti. Přítel slíbil, že stávající práci opustí za pět let. Jenže to mi už bude třicet.
Nechci hned po jeho návratu založit rodinu a usadit se. Chtěla bych si užívat společného života. On ale nedokáže pochopit, že žena je v otázce založení rodiny věkově limitovaná.
Sama nevím, co cítím a takhle náš vztah ničím. Pořád se k tomu musím vracet. Trápím se a nevím jak dál. Přemýšlím, zda vztah neukončit raději teď, než až za pět let zjistíme, že si nerozumíme. Rozhodla jsem se, že ve vztahu zůstanu, ale pokud potkám někoho jiného, ukončím to.
Nevím… není to ukvapené? Práci vzal, abychom se měli v budoucnu lépe. A já nejsem schopná to vydržet a počkat. Nejsem si jistá už ničím.
Bukvald
Názor odborníka
Vypadá to, že stojíte před velkým životním rozhodnutím. Žijete dlouhou dobu ve stabilním partnerském vztahu a nevíte, zda už je to „to pravé ořechové“. Doteď jste neměla důvody o budoucnosti s partnerem pochybovat, situace se však změnila. Přítel odjel pracovat do zahraničí a vy máte najednou odstup a vidíte i věci, o kterých jste dříve nepřemýšlela. Když teď každý žijete svůj vlastní život odděleně od toho druhého, vidíte váš vztah v nové perspektivě a začínáte pochybovat.
Popravdě řečeno, nenapadá mě žádné jasné a jednoduché řešení. Otázka „jak poznám, zda je pro mě tento muž tím nejvhodnějším partnerem“ je věčná a mám za to, že si na ni musí každý najít vlastní odpověď.
Zajímalo by mě, kam se budete oba dva odděleně od sebe vyvíjet a zda to bude korespondovat s vývojem vašeho vzájemného vztahu. Budou vám i nadále připadat současné rozdíly například v projevování pocitů nebo v přístupu k problémům podstatné? Možná ne, ale možná čím dál více.
Je také otázkou, jak se po delší sobě budete cítit ve vztahu, kde s partnerem máte jen omezený kontakt. Posílí to pouto mezi vámi nebo se naopak postupně vytratí? Jaký to vlastně bude muž, který přijede po pěti letech za vámi, aby si vás vzal (pokud mezitím nezmění plány) – stejný, nebo změněný?
Je pochopitelné, že si nejste jistá tím, co bude. Životní zkušenost mě naučila, že nic není jisté a v oblasti vztahů to platí obzvláště. Nepřipadá mi reálné čekat od sebe, že se dopředu rozhodnete vzít závazek za vztah, o kterém nevíte, jak se vyvine. Rozhodnutí můžete zodpovědně udělat jen vůči vztahu, který teď spolu máte. Jak se v něm cítíte teď? Jak je pro vás důležité to, co v něm nyní nenacházíte? Je to věc, na které se dá s partnerem pracovat? Tolik mé nápady, které vám snad pomohou přiblížit se vlastnímu rozhodnutí.
Osobně to vnímám tak, že k podobným rozhodnutím je často třeba ujít velký kus cesty. Možná by stálo za zvážení, zda byste na této cestě nechtěla mít chvíli nějakého průvodce – například psychoterapeuta. Buďte otevřená tomu, co budoucnost přinese. Držím vám palce.
S pozdravem Mgr. Ondřej Novák, klinický psycholog a psychoterapeut
