Dobrý den,
poslední čtyři roky pro mě byly těžké.
Nejdřív mi lékaři diagnostikovali zhoubný nádor na čípku. Hrozilo mi, že nebudu moct mít děti, nakonec se ale vše vyřešilo speciální operací. Doktoři mě ale varovali, že otěhotnět můžu, ale bude u mě vysoké riziko potratu.
V té době jsme ale byli s přítelem šťastní, že aspoň máme šanci to zkusit. Jediným světlým bodem byla naše svatba a vědomí, že třeba děti nebudou a přítel si mě přesto chce vzít.
Bohužel v příštích letech se slova lékařů potvrdila. Třikrát jsem potratila, vždy v 5.‑ 6.měsíci. Naposledy se to stalo toto září. To, že jsem se ještě nezbláznila, je ovšem zásluha mého manžela, rozhodně ne matky.
V mém dětství a v pubertě jsme měly hezký a nekonfliktní vztah. Před zhruba deseti lety si matka našla přítele (otec nežije) a v tu dobu to začalo. Začala mu téměř posluhovat a přejímat jeho názory, stala se vůči němu velmi submisivní…
Když jsem potratila, nikdy za mnou nepřijela, aby mě podpořila, protože ten její přítel není zvyklý být bez ní. Stává se, že když si telefonujeme, tak najednou musí ukončit hovor, protože musí jít vařit (nebo cokoli jiného) pro jejího přítele a je jedno, že jsem zrovna uprostřed slz.
Párkrát jsem to nevydržela a řekla jí, že mě tohle její chování mrzí. Většinou odpoví, že přeháním a že už nejsem malá a že ona nechce být na stará kolena sama. Bojí se, že by ji opustil, když se párkrát vzepřela, tak se s ní prý i měsíc nebavil.
Chtěla bych, aby jí na mně zase záleželo jako dřív.
Děkuji za odpověď.
Tereza
Názor odborníka
Ztráta nenarozených dětí je pro ženu velká bolest. Je pochopitelné, že hledáte u svých blízkých podporu.
U manžela jste ji našla. Máte vedle sebe muže, na kterého se můžete spolehnout. Zvašeho dopisu vyplývá, že to spolu zvládáte. Je moc dobře, že jste přes všechny trable schopná vidět ve svém životě i dary. Přítel se rozhodl s vámi žít v manželství, i když věděl, že třeba děti mít nebudete, a je vám oporou i v těch nejtěžších chvílích.
Váš dopis do poradny nekončí žádnou otázkou. Má formu přání. Není bohužel v mých silách vám vaše přání splnit. Možná byste chtěla vědět, zda můžete vy něco dělat pro to, aby vám matka dávala najevo, že jí na vás záleží. Pokud vám to najevo nedává, ještě to však nemusí znamenat, že jí na vás nezáleží. Pravděpodobně se dostala do situace, kdy nemá dostatek vnitřních zdrojů, aby si dokázala prosadit to, co by chtěla dělat a jak by se chtěla chovat. Brání jí v tom strach, že zůstane sama. Jak to bylo mezi vámi, když jste s ní žila jako dítě? Byla také někomu nebo něčemu takto odevzdaná?
Jediné, co můžete jako dospělá dcera udělat, je jen to, že zůstanete u sebe a řeknete svojí matce, jak vám její zájem chybí. To další je už jen a jen na ní. Mezi řádky je trochu cítit, že se na svoji matku zlobíte. Nemá žádnou zásluhu na tom, že jste se nezbláznila. Měla by ji mít? Cítit smutek, když vám matka v tomto období chybí, a vyjádřit to, je na místě. Když je v tom ale očekávání, že by matka měla projevit zájem a ona to neudělala, to už je něco úplně jiného. Je v tom chtění, nárok, požadavek, reakce malého dítěte, která situaci neřeší a způsobuje jen zklamání.
Máte se svojí matkou na této úrovni jednu věc společnou. Řešíte si téma ztráty a jak se s ní vyrovnat. Vaše matka se chce před ztrátou blízké osoby ochránit a hodně tomu obětuje. Proto vás není schopná podpořit, není to v jejích silách. Budete se cítit lépe, když přijmete situaci takovou, jaká je, aniž byste se na matku zlobila. Čerpejte z období, kdy to bylo mezi vámi pěkné. Dala vám život a hezké dětství. To je taky velký dar.
Vyhledejte odborníka, který vám pomůže se se ztrátou vyrovnat. Také by vám mohlo pomoci sdílení se ženou/ženami, které prožily něco podobného.
Udělá vám dobře, když posílíte svoji ženskou energii a zažijete pocit sounáležitosti. Rozhlédněte se kolem sebe.
