K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Pocit, jako bych se ocitl vně těla: Může se jednat o panickou poruchu.

19. 12. 2012

Dobrý den,

mám občas pocity, jako bych se ocitl někde mimo, někde mimo své tělo, a díval se na sebe ze shora. Už nevím, co s tím mám dělat, hodně mi to vadí.

Vždy při tom zbělám jako stěna. Je to opravdu nepříjemné. Nejvíc se mi to stává ve škole, když se začnu něčeho bát.

Jednou mi totiž spolužák ublížil – skočil na mě zezadu a bouchl mě hlavou o zeď a od té doby se pořád bojím, že někdo stojí za mnou. Začíná při tom se mnou klepat zima, obracet se mi žaludek a návaly horka.

Neumím to lépe popsat, prostě se bojím, co se se mnou děje, když na sebe koukám jakoby z jiného úhlu ze shora. Často si i představuji, jak mě asi můžou vidět ostatní.

Děkuji za odpověď.

Honza

Názor odborníka


Milý Honzo,

z těch několika údajů, které mám k dispozici, se mohu jen dohadovat. Nejpravděpodobněji se jedná o záchvat paniky – panickou ataku. Jde o stav extrémní úzkosti doprovázené bouřlivou tělesnou reakcí. Když to vydržíte, vysvětlím to podrobněji.

Pojďme si představit, že na tý louce zelený, pasou se tam jeleni, když náhle něco zapraská. Co se stane? Jeleni se přestanou poklidně pást, přestanou přežvykovat (útlum pohodové aktivity), mírně napnou svaly a začnou větřit (aktivace pohotovostních mechanismů, která je označována jako „nabuzení“, anglický termín „arousal“), tedy proběhne orientační reakce neboli orientační reflex.

Tuto aktivitu zprostředkovávají dvě mozková jádra, která reagují na neznámé podněty, podněty ohrožení, bolestivé podněty, ale také na podněty „neodměny“ neboli frustrace. Pokud jeleni zjistí, že hluk způsobila veverka, pokračují dále v poklidné pastvě, pokud však existuje nebezpečí, pokračuje tato reakce dál směrem k poplachové fázi stresu.

Jejím cílem je připravit organismus na útok nebo útěk. Zapomeňme na jeleny a podívejme se na našeho udatného prapředka, který potkal v zalesněném údolí medvěda a jen vteřiny rozhodovaly o tom, kdo z nich bude mít toho druhého k večeři.

Co udělá rozumné řídící centrum pro to, aby náš prapředek přežil (a mohl také ještě zplodit potomky, jejichž prapotomky jsme my)? Nabudí poplachový proces řízený aktivační složkou autonomního nervového systému – sympatikem (sem patří jak nervové regulace, tak všeobecně známý adrenalin, především však jeho méně známý příbuzný noradrenalin).

Tento systém uvede do pohotovosti především svaly, které jsou pro rvačku i úprk nejvýznamnější. Svaly se napnou (a může se stát, že jak se budou skupiny ohýbačů a natahovačů přetahovat, objeví se i třes). Ke svalům je třeba dopravit co nejvíce krve obohacené o všechny dostupné živiny. Srdce začne pracovat rychleji, zvýší se krevní tlak, zvýší se srážlivost krve, to je pro případ, že by došlo ke zranění, aby krvácení neohrožovalo přežití. Zvýšený krevní tlak nejen zajistí lepší prokrvení, ale nese sebou také sníženou citlivost k bolesti.

Krve je v lidském těle celkem pět litrů. Pro názornou představu – je to láhev od okurek, a to zas není tak mnoho. Přitéká-li jí většina ke svalům, zákonitě se odkrví, a tedy i ochladí a zbledne jak kůže (chladné a navíc opocené ruce, zblednutí ve tvářích), tak útroby (nepříjemné stažení břišních orgánů, nejdříve to ale poznáme na vysýchání v ústech vyvolaném sníženou produkcí slin).

Zvýšenou potřebu kyslíku zajistí zrychlené a prohloubené dýchání. Odlehčení váhy je pro útěk výhodné, proto se vyprazdňují duté orgány, což se projevuje nutkavým močením, někdy dokonce vyprazdňováním střev. Náš udatný prapředek byl porostlý srstí, která se mu zježila a tím opticky zvětšila jeho postavu, což mělo zaplašit nepřítele. Nám z toho zbyla „husí kůže“. Objeví se dále celá řada – pro záchranu účelných – reakcí, zejména pokud se jedná o metabolické děje.

Podle poměru adrenalinu a noradrenalinu je celý stav provázen buď emocí úzkosti, vzteku, nebo kombinací obojího, což je typická agrese tvora zahnaného do kouta. Badatelé se stále hádají, zda je nejprve stav úzkosti a z něj pramenící tělesná odpověď, nebo zda je to právě naopak, tedy reflexní tělesná odpověď vyvolá pocit úzkosti. Nejchytřejší z nich ten spor vytáhli až na čistě mentální úroveň a přou se, jestli při úzkostné odpovědi pracuje dřív rozum, nebo city. Člověku postiženému úzkostí jsou tyhle akademické spory celkem ukradené, protože je mu zle a na podobné úvahy ani nepomyslí.

V extrémní podobě nabývá úzkost intenzity paniky, kdy jak tělesné reakce, tak psychické prožitky dosahují takových rozměrů, že se postižený velice často obává, že zešílí, roztrhne se, nebo v lepším případě umře.

A teď ještě k sebeprožívání. Již Freud nám odkázal, že naše já (ego) je tělesné já (ego is body-ego). Vnímáme své tělesné reakce a v jistém rozsahu je dobře známe, takže se cítíme být sami sebou. Jestliže tyto reakce překročí kritickou mez, začneme se prožívat jinak, máme pocit, že „tohle přece nejsem já“. Vznešeně se to nazývá depersonalizace. V takových chvílích i nejbližší okolí se může jevit jinak – to pak je derealizace. Člověka pochopitelně taková situace vyděsí, což vede k dalšímu nárůstu úzkosti.

Tolik tedy nejpravděpodobnější vysvětlení vašich stavů. V každém případě doporučuji lékařské vyšetření, protože spouštěčem může být nejen nepříjemná úzkostná vzpomínka, ale také některé jiné příčiny, které je potřeba vyloučit. Panická porucha je dobře léčitelná, ideálně kombinací farmakoterapie (podávají se po určitou dobu antidepresiva) a psychoterapie (doporučována je hlavně kognitivně behaviorální).

Radkin Honzák

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.