Poradna
Foto: Shutterstock.com
odemčené

Pod manželovým nátlakem: Dokážete i vy vyjádřit svou nespokojenost?

Dobrý den, jmenuji se Marcela, je mi 31 let. Jsem 10 let vdaná, se svým nynějším manželem…

Marie Kovářová, Psychoterapeutka

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

22. 6. 2012

22. 6. 2012

Dobrý den,

jmenuji se Marcela, je mi 31 let. Jsem 10 let vdaná, se svým nynějším manželem jsme celkem cca 12 let. Máme dvě děti – chlapec 9 let, děvče 5let. Naše manželství navenek vypadá „dobře“. Manžel si na to dost potrpí, aby náš vztah pro všechny byl dokonalý, stejně tak mu hodně záleží na tom, aby domácnost fungovala dle zásad a daných pravidel, prostě aby bylo vše perfektní.

A to se snaží za každou cenu prosadit. Děti neustálým peskováním, upozorňováním na chyby a křikem. Mě ve vzteku nazve vším, co ho napadne. Jakmile není něco dle jeho představ, tak to dá najevo. Je neskutečně žárlivý, kontroluje, co si beru na sebe, když jdu do práce, čas od času „projede“ můj jak soukromý, tak služební telefon. Kromě toho nesnese jakoukoliv zmínku, nebo náznak toho, že chci mluvit o svém dětství a rodině. A co se týče mých přátel a známých z doby, kdy jsme ještě nebyli spolu, tak je to stejné. Reakcí je vztek a nadávky.

Už nevím co dál, ničí mě to. Stejně tak moje děti. Jsou to takové chvilkové stavy, pak zase chvíli klid. Ale pokaždé, když chci něco, o čem vím, že ho to rozčílí, dostanu strašný strach. Kolikrát raději udělám to, co chce, jen aby nebyl zase naštvaný. Pak se od toho odráží další problémy. Třeba sex, nemám vůbec chuť, necítím žádnou touhu. A to je další manželův důvod, proč mě trápit neustálým napadáním, že spím s někým jiným. Jsem slabá, neumím to ukončit. Nemám kam jít a finance také nejsou. Prostě se bojím, jak to všechno dopadne.

Děkuji za případnou radu.

Marcela

Názor odborníka


Dobrý den, Marcelo,

na začátek bych ráda ocenila vaší odvahu sdílet s námi situaci, kterou společně se svou rodinou procházíte.

První věc, která mě na vašem příběhu zaujala, je váš popis reakcí manžela, které jsou pro vás nepříjemné a zraňující. Tyto reakce mi evokují obraz mořských vln, které se čas od času objeví, ohrožují vás i vaše děti. Zároveň jsou čas od času klidné a bezpečné. V textu nezmiňujete, za jakých podmínek tyto konfliktní situace vznikají a jak dlouho již trvají, zda se objevují poslední dobou, náhle a bez varování (tzn., že se manžel rozčílí či začne žárlit bez toho, aby k tomu měl důvod) nebo se objevují dlouhodobě a předvídatelně (tzn. jako reakce na něco konkrétního). Napadá mě, zda by bylo možné vypozorovat, za jakých situací dochází k tomu, že se vlny začínají bouřit. Stejně tak by mi přišlo zajímavé se ptát na to, jak vypadá vaše soužití, když se v něm cítíte dobře. V čem se tyto dvě polarity liší? Jak se daří udržet období bez hádek?

Moje myšlenky mě hodně vedly i k otázce komunikace mezi vámi. Píšete, že jakmile není něco dle manželových představ, tak to umí dát najevo. Jak jste na tom s vyjadřováním svých potřeb vy, dokážete dát manželovi také najevo, že vás jeho chování zraňuje nebo si tyto pocity necháváte pro sebe? Dokážete i vy manželovi něco vytknout nebo je to pouze on, kdo kritizuje, a vy se mu snažíte vyhovět? Vracíte se s manželem k prožitým hádkám nebo je necháváte bez povšimnutí? To, že si partneři umí sdělit, zda se jim něco líbí nebo nelíbí, je ve vztahu určitě žádoucí, protože si tím vlastně říkají dvě věci – za prvé to, jak na ně chování protějšku působí, za druhé, kde jsou hranice toho, co jsou ještě schopní vůči sobě tolerovat a co už ne. Tyto informace pak mohou posloužit jako dobrý základ k řešení vztahových problémů, které mohly vznikat třeba i na základě nejasné komunikace (např. ztrátu touhy k sexuálním aktivitám způsobenou vašimi obavami z manželova chování si může snadno vykládat jako ztrátu zájmu o jeho osobu způsobenou tím, že jste si přeci musela najít milence, což může zpětně podporovat jeho žárlivé chování).

Není neobvyklé, že se v takto dlouholetém vztahu mohou objevit určité partnerské neshody. Ty by však měly být nějakým způsobem vyvážené, tím myslím, že by měly zasahovat oba partnery. Vzájemná nespokojenost se pak může stát hybnou silou, která rozproudí zaběhlé, leč nevyhovující způsoby. V každé situaci je možné něco dělat např. změnit to, jak na věci nahlížíme, jak na ně reagujeme, jak je na sebe necháme působit. Zůstává pak otázkou, zda je tato změna vnímána jako žádoucí nebo dostatečná.

Vnímám, že je pro vás tato situace hodně důležitá a že se hledáním řešení již delší dobu zaobíráte. Napadá mě proto několik možností, o kterých můžete pouvažovat a zkoumat, zda jsou pro vás v něčem zajímavé. Za prvé byste mohla zkusit iniciovat rozhovor s manželem, kde byste si v klidné atmosféře, bez výčitek, otevřeně promluvili o vašem vztahu. Nebojte se mluvit o svých pocitech, o tom co vás trápí, o tom co prožíváte, když na vás manžel například křičí nebo vám prohlíží mobil. Stejně tak zkuste vyslechnout i manžela, protože je možné, že i on může mít nějaké obavy, o kterých se mu špatně hovoří a proto je vědomě či nevědomě může promítat do řady problematických způsobů chování ke svému okolí (přílišná kontrola, obava z rozhovoru o rodině apod.). Druhou variantou je přizvat do vaší společné komunikace i nějakého odborníka (manželského poradce, terapeuta), který by společně s vámi mohl hledat vhodná řešení vaší situace. Rozhodovat se o tom, zda bude vztah pokračovat nebo ne (zvlášť pokud jsou v něm i děti), je věc vám velice náročná a proto není nutné, abyste na ní byla sama, pokud nechcete. Pomoc odborníka můžete určitě vyhledat i vy sama (pokud by se manžel nechtěl zapojit). Pak by vám mohla posloužit jako bezpečný prostor ke zkoumání svých pocitů, potřeb a myšlenek, které máte s touto situací spojenou či jako podpora v nelehké životní situaci – ať už uvažujete o tom, že byste chtěla s manželem zůstat nebo od něj odejít. Tyto služby se dají využít i bezplatně v podobě různých poraden či center při neziskových organizacích, tak u klinického psychologa, který je hrazen ze zdravotního pojištění.

Vzhledem k tomu, že v textu zmiňujete také občasné strachy a obavy z manželova chování, napadá mě, že některé vámi popsané situace (prohledávání mobilu, výrazná žárlivost, nadávky) by mohly být odborníky posuzovány jako určité prvky psychického násilí, zvláště pokud jsou z vaší strany pociťovány jako ohrožující. Osobně se k této myšlence ani nepřikláním ani ji nevyvracím, protože k tomu nemám dostatek informací a chybí mi osobní kontakt s vámi (kde bych se na vaše pocity více zaměřila), přesto mě při čtení vašeho textu napadla. Pokud byste zažívala intenzivní pocity strachu o vaši osobu nebo vaše děti, je určitě na místě kontaktovat odborníky a instituce, které by vám v tomto mohly být nápomocny (policie, neziskové organizace pracující s oběťmi domácího násilí – např. Bílý kruh bezpečí, krizová centra či azylová zařízení pro matky s dětmi aj.)

Marcelo, budu na vás myslet a držet vám palce, ať to dopadne tak, jak sama potřebujte!

Marie Kovářová

Pomohl vám článek?

Otevřete si přístup k celému webu.

  • tisíce článků
  • audioverze článků
  • videa z přednášek
  • audiobooky
  • online kurzy
  • a mnoho dalšího...
Chci předplatné

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.

Načítá se...
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.