Dobrý den,
je mi devatenáct a mám takový choulostivý problém. Už od svého dětství, zhruba devět let, mám tendence drbat a pomlouvat své okolí.
Ze začátku to bylo ve větší míře. To jsem komentovala i co má kdo v metru na sobě, ale toho jsem se naštěstí už zbavila. Teď už spíš komentuji jenom lidi kolem sebe, např. ve třídním kolektivu.
Snažila jsem se najít něco, co by mi pomohlo, protože mám z toho velké výčitky svědomí. Všude čtu, že u žen je to normální, ale já nechci, aby to u mě bylo normální. Jen nevím, co s tím.
Když se např. bavím se svojí kamarádkou, je to silnější než já. A pak už jenom následují výše zmíněné výčitky.
Děkuji za radu.
Kiki
Názor odborníka
Milá Kiki,
už to, že si svůj problém uvědomujete, je prvním a velice významným krokem k jeho vyřešení. S tím, že se píše, že u žen a také u mužů je pomlouvání věcí normální, máte pravdu. Pojem normální je však relativní, v podstatě neexistuje jasná odborná shoda v tom, co je vůbec normalita.
Můžeme tedy říci, že pomlouvání je věcí běžnou, ne vždy však žádoucí. Zvláště pak, když tím ubližujeme sami sobě nebo druhým. Pro nás samotné je často jednodušší řešit ostatní lidi a jejich problémy než naše vlastní. Nicméně se dá říci, že to, co nám vadí na druhých, čeho si všímáme, co pomlouváme, to nám často vadí právě na nás samotných.
Ve chvíli, kdy si to člověk dokáže uvědomit, může tím také více porozumět sám sobě. Proč pomlouváme přátele, kamarádky? Prvotně mě napadá: Co ona má, co já nemám? Negativních věcí u ostatních si mnohdy všímáme, pokud nejsme sami se sebou spokojeni, pokud druhým něco závidíme, pokud tím chceme skrýt naše vlastní nedostatky.
Kiki, je možné, že je to i váš případ? Zkuste se zeptat sama sebe, s čím nejste spokojená a co byste mohla udělat k tomu, abyste spokojená byla. Zkuste se zamyslet nad tím, jestli se najdou věci, které ostatním závidíte, a zkuste přijít na to, proč tomu tak je. Ve chvíli, kdy na to přijdete, se pak může stát, že s pomlouváním přestanete, protože už ho nebudete potřebovat, budete spokojená.
Závěrem mě ještě napadá, že tomu, abychom občas někomu zkritizovali nemoderní kabát v metru nebo nevkusné tričko na diskotéce, se zvláště my dámy, nevyhneme. Nemusí to však nutně znamenat, že jsme se sebou nespokojené. Ani já se tomu občas neubráním, ale když už začínám pociťovat tyto tendence, vzpomenu si na jednu chytrou větu, která mi utkvěla v paměti a která zní: Méně hodnotit, více naslouchat.
Zapomínáme na to, že nejen my sami potřebujeme, aby se nám někdo věnoval, aby nám naslouchal. V praxi to pak vypadá tak, že jeden přes druhého chrlíme dojmy, myšlenky, novinky, nemyslíme však už na to, že se v té změti slov utápí podstata sdílení.
Napadá mě, že až budete příště mluvit s kamarádkou, nejprve jí naslouchejte, nechte, ať vám vypráví, co má na srdci, neřešte, jak to vypráví a co má u toho na sobě. A možná pak zjistíte, že máte dobrý pocit už jen z toho, že se vám někdo mohl svěřit. Na příště se vy pak možná budete moci svěřit jí.
Kiki, pokud by se vaše situace nelepšila, doporučuji kontaktovat odborníka, který to s vámi probere osobně a se kterým pak budete společně pracovat na vyřešení vašeho problému.
S přáním lepších zítřků,
Dominika
