Dobrý den,
loni na Vánoce jsem se setkala s devítiletým klukem, bratrem snachy. Oba pochází z hrozné rodiny, většinu dětství strávili v dětských domovech. Jejich matka je ve vězení. Přišlo mi kluka líto a rozhodla jsem se mu pomoci. Zdál se mi inteligentní, má skoro samé jedničky, sečtělý, hodný pozornosti a rozvoje. Přihlásila jsem se do hostitelského programu, absolvovala testy, návštěvu doma a všechny formality.
Mezitím uběhl leden a únor. Kluka převezli do psychiatrické léčebny v Opařanech a „bez soudu“ ho tam na 3 měsíce zavřeli.Tak mi to aspoň připadalo. Má diagnostikované ADHD a poruchu osobnosti, ale jevil se jako milé šikovné dítě. Jezdila jsem za ním z Prahy každých 14 dnů, vozila mu knihy a dárečky a byla přesvědčená, že tam nepatří. Asi byl dobře medikován. V květnu ho přemístili do dětského domova se školou, protože prý potřebuje tvrdý režim. Posílám balíčky a dala jsem mu najevo, že s ním počítám, mám ho ráda a budu důležitý „člověk v jeho životě“. Věřila jsem tomu!
Nyní byl u mne dva víkendy na návštěvě a jsem zděšená. Cítím se vysátá do morku kostí, zneužitá, finančně i psychicky zdeptaná. Ten malý manipulátor je fakt nemocný. Ano, ale já už vím, že není v mých silách to změnit. Nedokážu mu pomoct a mám strach, že jednou ke mně přijde, vykrade mne či zabije. Lidé mu slouží čistě k uspokojení potřeb. Asi za to nemůže, ale vyroste z něj psychopat, bez citových vazeb, bez jakýchkoli návyků, sociálních i hygienických.
Co mám dělat? Opustit ho? Dávat mu dál naději? Nevím…
Adéla
Názor odborníka
Milá Adélo,
rozumím vašemu rozčarování. Investovala jste hodně energie, emocí i nadějí a přišlo zklamání. Není to tak, jak jste si možná představovala.
K vašemu dopisu mě napadá toto:
Jako dětský terapeut se dost bráním označování devítiletého dítěte „nálepkou“ poruchy osobnosti nebo psychopata. Věci to nepomůže, spíše přitíží. To jaký je, je výsledný koktejl vrozených dispozic a zřejmě velmi těžké životní cesty, kterou zatím prošel. Přesto vám věřím, že jeho chování může být opravdu těžko zvládnutelné a manipulující. Také ale píšete, že má i své dobré stránky (inteligenci, bystrost) a nevím jaké další. Možná je jeho vnitřní svět už nenávratně poškozen, možná taky ne.
Ptáte se, jestli ho máte opustit nebo dávat naději. To je myslím velmi dobrá otázka. Odpověď na ni musíte najít sama v sobě. Každý člověk by se totiž mohl zachovat jinak. Ptejte se sama sebe, co od něho a od vašeho vztahu čekáte? Kolik jste ochotná investovat času, energie, sama sebe? Co jste schopná zvládnout, co je ve vašich silách a co už ne? Umíte nastavit pevné hranice ve vztazích, nenechat se využívat? Máte ho ráda? Jak velký je váš strach, že se vaše snaha jednou obrátí proti vám? Chcete se stát jeho nejbližší pečující osobou nebo být teta, ke které občas jede na víkend? To jsou všechno otázky, které vám mohou pomoci najít odpověď.
Důležité také je vnímat jeho i celou situaci reálně. Pokud byste chtěla, aby byl „normální“ bezproblémový kluk se kterým půjde vše jednoduše a snadno, tak to asi není reálné. Pokud jste ochotná dál se o něho zajímat, je velmi důležité nastavit jasné hranice v tom, co je u vás doma, mezi vámi možné a co už ne. Tyto hranice pak dobře hlídat a dodržovat. To je však cesta náročnější a vyžadující hodně energie. Podporu poskytuje i mnoho organizací, zabývající se náhradní rodinnou péčí. Jít totiž do takového „projektu“ není vůbec snadné a není to pro každého.
Dobře si vše promyslete a třeba se i v takové organizaci s někým znovu poraďte. Až se rozhodnete, držte se svého rozhodnutí. Pro dítě (s jakoukoliv diagnózou) je vždy nejtěžší opakovaně zažívat pocit, že není hodno lásky, že je špatné a nikdo to s ním nevydrží.
Držím palce.
Irena Teichmanová
