Pořád mluví

Názor odborníka

Milá Jano,

děkuji vám za důvěru, s níž se na nás obracíte. S chováním, které u syna popisujete, se občas setkávám i u dospělých. Typicky se však týká malých dětí, jež žijí více než my okamžikem, a to, co chtějí říci, jim připadá v danou chvíli veledůležité. Lze je tedy pochopit.

1. – 4. srpna 2019

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Na druhou stranu jde o jedno ze základních pravidel slušného chování: neskákat lidem do řeči, případně zkrátit sdělení, když není čas. Je tedy dobře, že se snažíte syna takovémuto sebeovládání naučit. Chování typické pro předškoláky se již nehodí pro školáky (o dospělých nemluvě).

Obrátila jste se již na psychologa, pravděpodobně v pedagogicko-psychologické poradně. Bývají zde zkušení kolegové (tedy v naprosté většině kolegyně) a věřím, že neshledali vážnější problém. Přesto může být synovo chování nepříjemné a bylo by fajn, kdyby se mu podařilo je změnit.

Píšete, že nezafungovaly žádné metody. Nevím, co vše jste vyzkoušela. Napíši proto jednoduše, co podle mých zkušeností v podobných případech dobře funguje.

• Za prvé je třeba, abyste vy rodiče sami dobře ovládali umění neskákat si do řeči, dát přednost druhému či zkrátit sdělení, i když máte velkou potřebu vypovědět vše, co máte na srdci, hned teď.
  
• Dále může synovi pomoci, když si na to budete hrát. Můžete na sebe brát různé role: třeba syn bude pan učitel a vy žáček, co má potřebu pořád povídat, nebo naopak, či ještě jinak. Případně si vezměte na pomoc maňásky, plyšáky, panenky, autíčka…
  
• Užitečná je i jednoduchá známá hra „bobřík mlčení“.
  
• Můžete také vymýšlet pohádky, v nichž má hlavní hrdina problém, že nedokáže držet jazyk za zuby, což mu způsobí všeliké patálie. Pak se to ale naučí a vše dobře dopadne.
  

V dané situaci pak můžete synovi pomoci tím, že obtížnost úkolu umenšíte. Potřeba povědět, co mám na srdci, je zčásti též obecnou potřebou pozornosti. A tu synovi můžete ve chvílích, kdy má velkou potřebu povídat, a přitom se to nehodí, dát jinak: třeba dotekem nebo pohledem. Váš pohled může být navíc i oceňující, povzbuzující.

Zpočátku nechte syna mlčet jen několik vteřin a pak si vyposlechněte pokud možno celé jeho košaté sdělení. Postupně můžete vyžadovat, aby vydržel i delší dobu a případně se pokusil být stručnější. Zároveň ale dbejte, abyste mu celkově (v průběhu každého dne) věnovali dost pozornosti.

Pokud byste cítila, že na to syn již má, že to může dokázat a jde spíše o jeho neochotu respektovat práva ostatních, vyjádřete negativní emoce, jež ve vás jeho chování vyvolává. Zamračte se a řekněte mu, že se zlobíte, že se vám jeho chování nelíbí. Případně ho nechte pocítit přirozené důsledky jeho činnosti – pokud například komentuje opakovaně film na celé kino a ruší ostatní, odveďte jej ze sálu pryč.

A ještě jedna maličkost: děti, které zvládnou chvilku mlčet, bývají často smutné, když posléze zjistí, že zapomněly, co tak důležitého chtěly říci. Když po nich žádáme, aby se svým sdělením počkaly, můžeme jim připomenout: „Zapamatuj si, co mi chceš říci, za chvilku si to poslechnu.“

Jano, přeji vám, ať se daří a jste všichni spokojeni,

Pavla Koucká