S partnerkou jsme žili třicet let spolu, ale vedle sebe. Oba jsme měli emoční deficit z dětství, proto jsme se obávali a neuměli vyznat jeden druhému svoje city. Oběma nám to chybělo. Třicet let ztraceného života bez lásky. Až partnerka zemřela, uvědomil jsem si, jak ji mám rád. Její duch je stále se mnou. Všude s ní mluvím, ptám se jí na různé věci a podobně. Spávám v její posteli a říkám, jak ji mám rád. Je mně 88 let a být zamilovaný v tomto věku je nádherné. Občas pláču a uvolňuji si emoce. Může být po ztrátě partnera něco lepšího?
Polášek, 88 let
Názor odborníka
Vážený pane Polášku,
otázku, kterou kladete závěrem, vnímám spíše jako řečnickou. Dovolte mi tedy, abych místo přímé odpovědi nabídl několik volně propojených myšlenek. Váš příběh mi připomíná povídku z prvotiny bratří Čapků Zářivé hlubiny.
Trosečník z potápějící se lodi se dostane na ostrov obydlený jakýmsi primitivně žijícím kmenem. Ten se ho ujme, vyčlení mu jednu slaměnou chatrč a přidělí mu také jednu ženu. Trosečník žije na ostrově několik let jako cizinec, z jazyka domorodců nepochytil jediné slovo. Žena se o něj stará. O sexu tehdy nebylo radno se zmiňovat, takže i Čapkové o něm mlčí.
Jednoho dne přistane u ostrova loď, aby nabrala vodu, námořníci mluví mateřštinou trosečníka. Ten se k nim vydá a oni mu po patřičném uvítání slíbí, že ho odvezou domů. Ať si sbalí svých pět švestek a za hodinu nechť je u lodi, která v tu dobu odpluje. Trosečník jde ke své chýši a tam vidí ženu, která mu připravuje jídlo. Vidí, jak vybírá zdravé kousky ovoce pro něj a ty, které bychom označili za druhé až třetí kvality, sama jí.
Za hodinu trosečník není u lodi, ale skrývá se v hloubi ostrova. Námořníci na něj marně volají. Nakonec loď odplouvá bez něj.
Když jsem u asociací, napadá mě verš Kamila Bednáře:
Mlčel jste ve chvíli, která ženu mate
s očima ke hvězdám vodil jste mě v blátě.
Někdy hledáme velmi obtížně cestu k sobě navzájem. Časná zranění mohou vyvolat obranné mechanismy, které nám brání otevřít se. Lidé také slovní projevy někdy pokládají za banální a věří, že druhý pochopí, jak hluboký je jejich cit. To dokonce doporučuje také hlavní hrdina Saturnina – V mé kapličce lásky visí tabulka: „Prosím, nemluvte.“ Těžko posoudit, zda tento způsob vede k méně kvalitnímu vztahu než je soužití naplněné vášnivými operetními projevy.
Slzy po odchodu partnerky na druhou stranu žití mi spíše signalizují, že jste oba nežili pouze „vedle sebe“ a že váš vztah byl skutečně hluboký, i když po vnějškové stránce možná chudý.
Radkin Honzák
