Dobrý den,
mám problém se svým partnerem, který se táhne od začátku našeho vztahu.
Vlastně by všechno bylo v naprostém pořádku, až na partnerův přístup k práci.
Přestože je vysokoškolák, dělá už léta nekvalifikovanou a špatně placenou práci. Tím pádem je veškeré financování na mých bedrech. Pociťuji to jako čím dál větší zátěž a už vlastně moc nemůžu.
Mám něco jako syndrom vyhoření. Snažím se ho přesvědčit o tom, že je nejvyšší čas postavit se na vlastní nohy a nejde jen o peníze. Nemá v sobě ani kapku ctižádosti. Práce je pro něj prý nutné zlo a je vlastně jedno, kde si to odbude. Žádná zajímavější práce prostě neexistuje, realizovat se nechce. Plánovaně chce být neúspěšný, aby nebyl jako jeho otec.
Vyrůstal jen s matkou, která se do dneška o své přerostlé syny tak trochu stará a neuvědomuje si, že jsou pak nepoužitelní pro praktický život. Dost pociťuji jak roli mámy, která se přece musí postarat, přebírám já.
Nedokážu vůbec pochopit, jak člověk, který vystudoval docela těžkou vysokou školu, může takto rezignovat na svůj rozvoj. Vím, že není možné někoho změnit, ale musí to tak být celý život? Snažím se mu vysvětlit, že má určitě na víc.
Jeho otec je jeho pravý opak, dává na odiv svoje hyperúspěchy. U mého partnera je vlastně vůbec s podivem, že vystudoval, to přece jeho otec ani nečekal. Je to poněkud nevyrovnaná rodinná konstelace.
Jde na jeho přístupu vůbec něco změnit?
Děkuji předem za odpověď.
Martina
Názor odborníka
Dobrý den, Martino,
děkuji za důvěru, se kterou se svěřujete s tím, co vás trápí. Předkládáte skutečně trefnou a dalo by se říci odbornou analýzu potíží vašeho partnerského soužití. Rozumím tomu, že to je pro vás obtížná situace. Cením si toho, jak zodpovědně přistupujete k řešení (mám hypotézu, že jste principiálně zvyklá přistupovat k životu zodpovědně). Z vašeho dopisu je vidět, že o věcech přemýšlíte a že máte v této oblasti i hodně nastudováno.
V první chvíli jsem si říkal, že nejtrefnější by bylo odpovědět na vaši otázku (formulovanou v závěru dopisu) jedním slovem: NELZE (na jeho přístupu něco změnit). Takto stručnou reakci byste ale patrně považovala z mé strany za nezdvořilou. Nehledě na to, že jste si v tomto duchu odpověděla sama hned o pár vět dříve.
Považuji za velmi důležité, že správně cítíte, že druhého člověka prostě bez jeho souhlasu změnit nejde, aniž by to nevnímal jako agresi nebo manipulaci. Každý jsme totiž naprostým originálem, i když na první pohled vypadáme všichni stejně (dvě oči, nos, atd.). Dnes jsou poměrně běžné počítačové programy, které dokážou rozpoznat váš obličej na fotografii mezi takřka sedmi miliardami ostatních obličejů, které se na této planetě vyskytují. Tak výrazně jsme unikátní a lišíme se od ostatních lidí. A v oblasti psychiky jsou rozdíly ještě markantnější, než v obličeji. Když abstrahujeme od statisticky zanedbatelných výjimek (znetvořené obličeje), tak nelze univerzálně říci, že některý obličej je správný a některý nesprávný. Bez ohledu na to, že k takovému dělení dochází a je na něm založen byznys mnoha salónů plastické chirurgie. Každý má jiný, subjektivní názor na to, který obličej se mu líbí a který méně.
Stejně tak neexistuje univerzální pravidlo, jaké chování a způsob jakým realizujeme svůj život jsou správné (abstrahujeme‑li opět od statisticky zanedbatelných výjimek jako jsou diktátoři, násilníci, masoví vrazi apod.). Nezbývá vám nic jiného, než akceptovat skutečnost, že vašemu partnerovi vyhovuje to, že vykonává z vašeho pohledu nekvalifikovanou a špatně placenou práci. Není autority, která by stanovila, jestli jeho vztah k práci je dobře, nebo špatně. A dokud se sám nerozhodne to změnit, tak s tím nic neuděláte.
Co ale máte ve své moci je váš přístup. Představme si situaci, že na obličeji partnera je něco, co nepovažuji za standardní – například chybějící přední zub. Nejnešťastnějším řešením (přestože když se podíváte kolem sebe, tak poměrně častým) je se s tím bezzubým stvořením vláčet životem a situovat se do pozice (jeho) oběti. Tak to ale není. Příčinou vašeho trápení není chybějící zub, ale nezpůsobilost si s touto skutečností poradit. Nezáleží na nikom jiném, než na vás, jaký postoj ke svému životu zaujmete a jak si jej zařídíte.
Velmi zjednodušeně viděno se mi nabízí dvě možná řešení. Buď se mi na obličeji partnera natolik líbí jeho oči, že prostě dokážu akceptovat to, že tam jsou věci, které se mi líbí méně, jako například chybějící zub. Můj vztah je pro mě natolik důležitý, že mi to dává dostatečné sebevědomí na to, abych unesl to, že jdu životem s někým, kdo má nedostatek, jež pro některé lidi nemusí být akceptovatelný. A taky musím počítat s tím, že pro člověka bez zubů musím připravovat kašovitou stravu, což mě může stát spoustu energie navíc. Musím proto tuto energii mít, abych si mohl takového partnera dovolit. Konec konců mi ji ale může v jiné rovině tento vztah poskytovat. S takovýmto pohledem mám ujasněné priority, vztah je v rovnováze a netrpím v něm ani já, ani můj partner. A není důležité, jestli někdo zvenčí nemůže pochopit, že ty oči mi za ten chybějící zub stojí.
Jiná situace nastává pokud partnera bez předního zubu akceptovat nedokážu nebo nemám dost sil na přípravu kašovité stravy. Nejčistším řešením (i když ne nejsnadnějším) pro oba dva je sdělit svůj názor a jednoznačně deklarovat, kde jsou hranice mého pojetí partnerského vztahu. A že chybějící zub leží za touto hranicí. Musíme ale počítat s tím, že to může u vašeho partnera vyvolat jak potřebu pořídit si zubní implantát, tak odejít ze vztahu, kde z jeho pohledu nejsem schopný respektovat to, co se mu zdá přirozené.
Přeji vám, Martino správnou volbu a sílu pro to, co před vámi stojí. Pokud by vám nadcházející úsek vaší životní cesty připadal příliš náročný, tak vězte, že existují koučové a psychoterapeuti, kteří vás dokážou v náročných etapách doprovázet. A věřte tomu, že ten úžasný pocit z toho, že člověk dokázal nesnadným obdobím projít vždy vynahradí úskalí, které musel překonat.
