Dobrý den,
můj problém se jmenuje přecitlivělost. I v celkem banálních situacích reaguji poměrně neadekvátně, většinou se rozbrečím nebo k tomu nemám daleko. Zjišťuji, že mi to narušuje mezilidské vztahy. Když se na mě někdo „špatně podívá“, něco řekne nebo udělá a mě se to dotkne, tak s tím strašně dlouho bojuji, než jsem schopná fungovat a komunikovat dál.
Taky mě to dost vyčleňuje, protože prý věci moc řeším a neumím se jen tak bavit. Nechci stát mimo kolektiv, ale vnímám, že tak nějak nezapadám a něco mi brání se začlenit. Je z toho začarovaný kruh a nevím, co dál.
Prosím, poraďte, jak se s tím srovnat, jak se s tím dá pracovat?
Alex
Názor odborníka
Dobrý den, Alex,
děkuji, že jste nám do Příběhů čtenářů napsala. Ve vašem dotaze mě velmi zaujala míra vaší sebereflexe. Dovedu si představit přecitlivělého člověka – který to o sobě neví a hledá příčinu v chování druhých.
Píšete, že reagujete na banální věci neadekvátně a druzí vám říkají, že věci moc řešíte. Zajímalo by mě, jak jste si vlastně uvědomila, že je vaším problémem právě přecitlivělost. Napadají mě fantazie o vašem kolektivu: jsou to přátelští lidé, kteří se občas nešikovně, špatně podívají? Nebo máte ve svém okolí i „tvrďáky“, se kterými je potřeba mít tak trochu hroší kůži a ostré lokty?
Zvýšená citlivost nemusí být vždy na škodu. Citliví lidé se mnohdy umí dobře vcítit i do ostatních a všimnou si jemných podnětů, které jiným uniknout. A současně je pravda, že hodně záleží na tom, jak se chová vaše okolí – a jestli je vám v tom dobře. Teď však své fantazie o tom, v jakém prostředí se pohybujete a jaké vnější příčiny by mohlo vaše trápení mít, zase odložím.
Píšete, že když někdo udělá nebo řekne věc, která se vás dotkne, dlouho s tím bojujete, než jste schopná fungovat a komunikovat dál. Co se v tu chvíli ve vás děje? Co dělá vaše tělo? Jaké jsou vaše pocity? A co vás u toho napadá? Možná by stálo zato všímat si, jaký je váš způsob, jak reagujete. Začnou se vám odvíjet myšlenky, ve kterých si představujete, jak to ten druhý asi myslel? Nebo se objeví pocit zranění? Znechucení? Nebo je to ještě úplně jinak?
Na konci svého dopisu žádáte o radu, jak se s tím srovnat a jak s tím pracovat. Ráda bych vám navrhla, abyste se svým trápením nezůstala sama, ale zkusila s někým – ať už s dobrou přítelkyní nebo psychoterapeutem – prozkoumat, co se ve vás děje, když se stane něco, co se vás dotkne.
Vnímáte, že nezapadáte a něco vám brání se začlenit do kolektivu. Jsem přesvědčená, že vyžaduje velkou dávku odvahy a také velkou míru bezpečí prozkoumat svůj vnitřek – co že to vlastně je, co vás od druhých pocitově odděluje. Je za tím skrytá obava? Nebo je to způsob, jakým se před něčím chráníte? K čemu vám váš odstup v té chvíli pomáhá?
V tuto chvíli vám nechci dát žádnou konkrétní radu. Mám obavu, že kdybyste „přestala věci řešit“, mohlo by se například stát, že k sobě přestanete být citlivá a to by mi bylo líto. Na druhé straně je mi líto také vašeho pocitu oddělení. A tak vlastně nevím, co bych vám poradila. Věřím, že opravdovým dobrým posuzovatelem svého konání umíme být jen my sami s pomocí těch, ke komu máme blízko. Proto vám přeji, aby vaše zkoumání jak se to děje, když se projeví vaše přecitlivělost, bylo k užitku.
