Dobrý den,
prosím o radu, jak se vypořádat s přílišnou lítostivostí. Když vidím někoho postiženého nebo nemocného, zaplaví mě pocit lítosti, chce se mi brečet a uvnitř se mi všechno sevře.
Nejhorší je to ohledně starých lidí, připadají mi bezmocní. Snažím se si říkat, že určitě ve svém životě zažili nebo ještě zažívají pěkné věci a že není důvod je litovat. Taky by se jim určitě nelíbilo, kdyby věděli, že je lituji. Ale stejně si nemůžu pomoct. Mám to takhle snad odmalička. Navíc mám starou babičku, která bývá často zmatená, a když jsem s ní, tak toto dost těžce nesu, myslím na to pak několik dalších dní, je mi z toho úzko, což už mi nepřipadá normální.
Hledala jsem na toto téma články, ale našla jsem jen jeden, kde se psalo, že některé litujeme a vidíme je jako chudáčky proto, že se cítíme méněcenní a takto si to kompenzujeme. Je to pravda? Nebo je to strach, že jednou můžu taky takhle dopadnout? Jsem mladá a zdravá, takže zatím nad stářím a nemocemi tolik přemýšlet nemusím…
Jak se toho zbavit či to alespoň omezit na přijatelnou míru, aby mi přehnaná lítostivost tolik nezasahovala do života? Děkuji.
Tereza
Názor odborníka
Dobrý den, milá Terezo,
děkuji za dotaz. Píšete, že od dětství vás zaplavuje lítost, chce se vám brečet a všechno se sevře, když vidíte někoho postiženého nebo nemocného. A že máte starou babičku, se kterou toto vaše téma vždy ožívá, bývá vám po setkání s ní několik dní úzko a myslíte na ni. Ptáte se, co tato lítost znamená a jestli je normální a ptáte se také, jak tuto lítost omezit, aby vám nezasahovala do života.
Lítost je normální a je potřebná. Lítost znamená: jsem smutný, protože něco už nejde změnit. Jak se ukazuje, pro lidský druh je smutek a i bolest důležitá v tom, že když je cítíme, víme, jak trpíme my a dovedeme si tím pádem představit, jak mohou trpět druzí, a to u většiny lidí vede k ohleduplnosti, neubližování a altruismu. Lítost také může souviset s tím, že přirozeně u většiny lidí pohled na postižené či nemocné vyvolává aktivitu, která směřuje ke změně, vyléčení, nebo aspoň úlevě v jejich trápení, a lítost pak může být vyjádřením smutku nad tím, že se stav už nedá změnit, vyléčit, nejde pomoci. Vy sice nepíšete, že vás vaše prožitky lítosti nutkají těm bezmocným, postiženým, nemocným a starým pomáhat, ale byla by to běžná, normální reakce. A je v pořádku pomáhat nemocným nebo postiženým hledat způsoby jak udržet důstojnost, jak hledat úlevu, zklidnění, spokojenost nebo smíření, pokud o pomoc stojí.
Můžeme uvažovat nad tím, že když máte starou a zmatenou babičku, máte přímý zážitek toho, jak je křehká a zranitelná. Máte také prožitek, jak to působí na vás, když jste ve společnosti někoho takto zranitelného. Tady už se otvírá prostor pro vaši druhou otázku.
Pod lítostí se skutečně mohou skrývat různé další pocity. Může to být nadřazenost, která je v téhle situaci považovaná za nemorální (v naší kultuře se nemáme povyšovat nad slabší, ale máme je chránit) a je pak potlačena a kompenzována jako soucit. Dalším pocitem, který se může pod lítostí skrývat, je, jak píšete, strach, že bych na tom mohl být někdy v budoucnu stejně, strach, že bych to třeba nezvládal. Může se také objevovat odpor či zhnusení postiženými nebo nemocnými lidmi (častý u lidí s viditelným kožním onemocněním nebo u amputářů). Může se objevovat zvědavost. Nebo křivda, že ten člověk je na tom tak špatně, že tu nemůže být pro mě… Všechny uvedené, a možná vás napadnou ještě další možnosti, jsou v naší kultuře v této souvislosti považovány za spíše nevhodné, a proto mohou být potlačeny a prožívány jako lítost. Píšete o tom, že lítostí si také můžeme kompenzovat pocity méněcennosti, ano, je to také jedna z možností ‑ nemohu se srovnávat s rovnocennými, tak se srovnávám s lidmi, nad kterými bych měl převahu, ale to je vytahování se na slabší, tak tomu budu říkat lítost. Nemusíte prožívat všechny tyto emoce, nabízím vám to k úvaze.
Když se ptáte, jak tuto lítost omezit, napadla mě metafora se sadou pastelek. Mít s nemocnými nebo postiženými jen lítost, je jako byste si ze sady vybrala jen jednu pastelku a chtěla s ní namalovat celý obraz. V duchu si říkáte, že vaši lítost nepotřebují, že by se jim to nelíbilo, že možná zažívají i hezké věci. V tom máte také kus pravdy. Lítost vnáší do vztahu jen jednu barvu. Lítost je v podstatě sebestředná a umožňuje nezajímat se do hloubky.
Doporučila bych vám rozvíjet soucit. Soucit je slovo často nesprávně používané, jde o něco jiného než lítost. Soucit je schopnost být přítomný a vědomý s druhým člověkem a s jeho pocity a potřebami, s jeho přáními a jeho historií, vnímat ho a dávat mu prostor (jako byste vzala do ruky i ostatní pastelky). Nemusíme se přitom vciťovat, nemusíme cítit to samé co on, nemusíme s ním souhlasit. Většinou nemůžeme udělat nic, co by situaci změnilo. Ale můžeme se zajímat a dbát o něj. Můžeme toho člověka doprovázet, sdílet s ním, být s ním. Soucit není o tom být pro druhého, jde o to být s.
Možná by vám mohla pomoci vaše zkušenost s babičkou. Můžete zkusit dát spolu s ní a jejími vzpomínkami, pokud to ještě jde, nebo s vašimi rodiči dohromady třeba fotky, fakta a příběhy z jejího života, které vám pomohou uvidět ji nejen jako zmatenou stařenku, ale i jako člověka, kterým byla a je, vidět její životní příběh, úsilí, cíle, radosti i trápení a obrázek doby, ve které život prožívala.
Alena Večeřová Procházková
