Dobrý den,
myslím si, že původ mého váhového problému leží jinde než pouze ve špatné životosprávě.
Do normální váhy mi přebývá 15–20 kilo. Teprve nedávno jsem připustila, že mi to vlastně celkem vadí. Několikrát jsem se pokusila zhubnout, nicméně po několika kilech (a zvláště, když si toho někdo všimnul) se mě začínala zmocňovat hluboká nejistota, cítila jsem se nechráněná, malá a zranitelná. Aniž bych si vůbec všimla, že jsem změnila režim, váha opět vystoupala na svou obvyklou hodnotu a tam zůstala (výš prostě ani ťuk, díkybohu). Žádné velké jojo nebo drastická dieta, vím, jak se to má, prostě se to proplížilo kolem.
Přibírat jsem začala s rozvojem psychických problémů mé matky, to mi bylo 10. Byly jsme samy dvě a u ní se rozběhla deprese, potom úzkosti, panická porucha, postupně psychosomatické problémy, nyní paranoidní představy. Zhruba do 20 let jsem žila v neustálém strachu o ni (mluvila často o sebevraždě) a z ní (když se dostala do ráže, vydržela mi spílat několik hodin, než si přivodila – mou vinou samozřejmě – záchvat).
Celá má existence se tedy točila kolem matky a jejích potřeb, neměla jsem žádné přátele, ven jsem nechodila a ve škole jsem utíkala do vlastního světa. S ní to bylo jako procházet minovým polem. Babička zahájila výkrmný program jako kompenzaci. Myslím, že má váha mi také pomáhala zabrat prostor, který jsem nedostávala, něco, co mi nikdo nevezme. To je ale pryč, mám kolem sebe skvělé lidi a daří se mi.
Má otázka je jednoduchá – co s tím teď? Děkuji.
Martina
Názor odborníka
Dobrý den, Martino,
oceňuji vaši odvahu svěřit se svým trápením v této internetové poradně. Když jsem četla váš dopis, říkala jsem si, že jste to v období dospívání neměla vůbec lehké – a přesto se vám toto období podařilo překonat. Namísto toho, aby vám významní dospělí dávali zpětnou vazbu o tom, jak vnímají vaše sebeuvědomování a váš osobní vědomý vstup do světa a umožňovali ho, musela jste sama sebe chránit před jejich potížemi. Jako kompenzaci babička zvolila jídlo a nyní je třeba se z toho zamotaného příběhu vymotat jiným novým příběhem o nové Martině, která např. dokázala překonat… naučila se… objevila… umí být vděčná za…
Souhlasím, že přibírání na váze je výrazem nerovnováhy našeho lidského bytí „tady a teď“, který začal v minulosti a pokračuje na základě již navázaných vzorů (např. při pletení svetru – tak jak ho chceme, padne nám a sluší) do budoucnosti. Z toho také plyne, že pokud pleteme nějaký kus, můžeme nepovedené, nepohodlné a neslušivé také rozpárat a začít se stejným, pouze trošku upáraným klubíčkem, znovu. Naše bytost funguje jako komplexní jednota a své potíže dává najevo právě nejrůznějšími somatickými či psychosomatickými problémy včetně přibírání na váze.
V této odpovědi, která nemůže nahradit pravidelnější setkávání, vám zkusím položit pár otázek, které zdánlivě s vaším dotazem nesouvisí, přesto směřují k uvědomění si sebe a svých potřeb a v neposlední řadě také jde o malou inventuru toho, jak na tom člověk vlastně je (srov. například vývojové úkoly podle Erika Eriksona, pokud by vás zajímalo hledat dál sama). Jak se vám podařilo, že jste dětství přežila a dokonce, jak píšete, se vám daří dobře a máte kolem sebe dobré lidi? Jak jste se naučila reagovat, projevovat a jak jste se naučila naslouchat svým potřebám a ty naplňovat? Jak se vám dařilo a daří pracovat na své autonomii a soběstačnosti?
Chtěla bych ocenit vaše silné stránky, které se při zvládnutí nelehkého období spojeného s duševními potížemi vaší matky jistě získala. Dokázala byste si sednout s tužkou a papírem a napsat si alespoň dvacet dobrých vlastností nebo silných stránek, které jste kvůli obtížnému dospívání nabyla a které byste za obvyklejších podmínek v dětství a dospívání neměla možnost si osvojit? Jaké lidi jste díky tomu získala a které byste bez tohoto obtížného období neměla? Teď, když je máte, jste na cestě, jak se vyrovnat s tímto nelehkým obdobím. Co ještě je třeba, abyste dokázala říci, že se s tímto obdobím dětství dokážete vyrovnat? Pokud to jde, zkuste to realizovat.
Zkusme ještě jednu představu: Když si „přejídání“ zkusíte představit jako něco či někoho odlišného od vás, v jaké části těla byste je našla? A jaké by měl/-a jméno? Jak vypadá? Co říká? Co chce? Jak se dá spolupracovat a najít společnou cestu?
Tato odpověď určitě nenahrazuje psychoterapii, ale pokud vám pomůže na cestě k vlastnímu, sebejistějšímu životu, budu moc ráda.
Přeji krásné, vaše vlastní, jarní dny,
Stanislava Ševčíková
Pomohl vám článek?
