Chtěla bych se poradit a poprosit o radu, co dělám špatně. Mám tři děti, dvě dospělé (24 a 20 let) a desetiletou dceru. Starší děti mají rády dobrodružství, jezdí každý rok od první třídy na skautské tábory. Nejmladší dcera je na mne hodně navázaná, vyžaduje mou přítomnost večer při usínání, nemá ráda, když jsem mimo domov. Chodí na schůzky Junáka, ale nechce nikde spát, chodit na výpravy, nestojí o spaní v přírodě atd.
Protože ostatní členové rodiny si myslí, že je jenom rozmazlená a že je automatické, že bude jezdit na tábory také, přihlásila jsem ji dvakrát na týdenní pobyt na 14denním táboře, protože jsem věděla, že to pro ni bude psychicky náročné. Nemohla se dočkat, až pro ni přijedeme, vyloženě to tam protrpěla. Manžel si myslí, že to na ni přenáším, že si to ve skutečnosti užívá a já v ní vyvolávám paniku a stýskání.
Letos je ve čtvrté třídě a tvrdí, že na tábor nechce jet, ani když bude téměř v místě bydliště a navíc tam bude starší sestra jako vedoucí. Chci se zeptat, zda mám respektovat její přání neúčastnit se tábora, i když ostatní z rodiny s tím nesouhlasí, nebo ji přes její odpor na tábor přihlásit – aby trénovala svou psychickou odolnost?
Petra, 49 let
Názor odborníka
Milá Petro,
ptáte se, co děláte špatně. Já si nemyslím, že byste musela něco dělat špatně. Spíš bych se ptala, zda by nebylo úlevné (pro dceru i pro vás), kdyby se pouto mezi vámi trochu uvolnilo.
Někdy se skutečně stává, že rodič dítěti nevědomky brání v osamostatnění. Proto by mohlo být zajímavé zamyslet se, jak to v sobě máte:
- Uvítala byste, kdyby dcera usínala sama?
- Jak se cítíte, když dcera odjede?
- Přejete si vy sama, aby dcera na výpravu či tábor jela?
- Z čeho pramení manželovo přesvědčení, že si dcera tábor užívá a stýskání na ni přenášíte vy?
Na druhé straně to, že dcera nechce jet na tábor a spát mimo domov, nemusí být nutně způsobené vámi. Možná nemá tak dobrodružnou povahu jako její sourozenci, možná je introvertnější, možná se ráda doma věnuje svým koníčkům a zálibám. I bez dobrodružné povahy lze prožít zajímavý a uspokojující život. Ani psychická odolnost se neváže toliko na schopnost samostatného pobývání mimo domov, ale má řadu podob. Třeba se dcera dokáže zastat kamaráda či projevit nepopulární názor…
Nutit, či nenutit?
Otázka, zda děti nutit jet na tábor, je poměrně časté rodičovské dilema. A jak už to tak bývá, na jednoduchou otázku není jednoduchá odpověď. Kdybychom udělaly malou anketu mezi čtenáři, pravděpodobně byste se dočetla v různých verzích zhruba následující:
- „Mě rodiče museli vždycky nutit, protože bejt to na mně, nejel bych nikdy nikam. A přitom jsem si to tam užil.“
- „Doteď si pamatuju tábory, které jsem protrpěla, a nikdy rodičům nezapomenu, že mě tam přes můj odpor posílali.“
- „Já nikdy nikde nebyla a myslím, že mi to doteď chybí.“
- „Tábory mě nikdy nelákaly a nelituju, že jsem nejezdil. Měl jsem krásné prázdniny u babičky a dědy.“
Táboroví vedoucí říkají, že zhruba polovina dětí, které jedou z donucení, si tábor nakonec užije, druhá půlka ho protrpí.
Při rozhodování o táboře bych zvažovala alternativy. Pokud dcera nepojede, co bude dělat? S kým a jak bude trávit čas? Promluvte si s ní o tom. Případně se i ptejte, proč se jí nechce jet a co by ji k táboru přiklonilo. Mě napadá, že pro dívky ve věku vaší dcery jsou velmi důležité kamarádky. Možná kdyby jela dceřina blízká kamarádka, její chuť jet by to zvýšilo více než sestra, která tam bude přece jen v jiné roli.
Dobré rozhodnutí a krásné prázdniny vám všem,
Pavla Koucká
