Můj problém vám možná bude připadat podivný. Dokonce ani nevím, kde začít.
Jsem student a tento rok bych měl konečně ukončit střední. Není to ale tak jisté. Spíše si myslím, že si tam ještě tak rok pobudu. Ono je to teoreticky stejně jedno a není kam spěchat. Ta škola mě ani nebaví – asi taky proto jsem tam, kde jsem, jelikož jsem na to celé studium kašlal.
Ono je to celkem jedno. Vyjdu školu a pak co? Stejně budu muset jít do práce a zase někde trčet cca osm hodin, dělat, co mě nebaví a čekat, kdy budu konečně doma. Fakt mi přijde celý systém a život takový ubohý. Pořád celé dny jen dělat něco z donucení… jen proto, že musím. Fakt mě to nebaví.
Teď chodím do školy, studuji to, co mě nebaví a každý den s nechutí ráno vstanu – jen proto, že musím. Za pár měsíců nebo let budu chodit do práce a dělat něco jen proto, že musím, abych dostal aspoň pár ubohých korun, protože musím, abych mohl nějak přežít. Celý život mi přijde jen jako takové přežívání.
Osobně si připadám jako úplně zbytečný člověk. Zatímco všichni například jdou na vysokou, já nejdu. Nemám na to. Učení mi teď nějak nejde, takže na to nemám. Proto, když se zamyslím nad budoucností, tak je mi celkem špatně a připadám si bezcenně.
Samozřejmě, že by šlo dělat něco, co mě baví a živit se tím, což by bylo jistě fajn. Ale jak na to, když ani nevím, co mě baví, nebo co by mě teoreticky bavilo – a ani nic pořádně neumím? K tomu všemu si ještě připočtěte nějaké další psychické problémy a problémy v rodině. Co dělat?
Anonym
Názor odborníka
Dobrý den! Děkujeme, že jste se obrátil na naši poradnu.
Váš dotaz jsem si několikrát četla a ráda bych se s vámi podělila o některé své myšlenky. Začnu tím, že mi váš dotaz vůbec nepřišel podivný. Věřím tomu, že vám opravdu není dobře. Naopak jsem si říkala, jak to děláte, že se vám vůbec daří ráno vstávat, když hodně věcí v životě teď vypadá tak, jak to popisujete.
Přemýšlím, jak o tom mluvíte. Když procházím váš dotaz, jsou to slova jako nejistota, lhostejnost, nechuť, ubohost, nutnost, přežívání, zbytečnost, pocity vlastní bezcennosti… Zároveň s tím si ale představuji, co je tedy pro vás důležité, o jakým hodnotách to vlastně mluvíte: je důležité, aby práce dávala člověku smysl, aby se ze svých dní těšil, dělal věci proto, že chce, ne proto, že musí…
Přemýšlím o tom, v jakém momentě se s vámi takto virtuálně setkávám. Je chvíli před koncem školního roku, lidé kolem vás se rozhodují, na kterou vysokou půjdou, něco končí a něco začíná… Zdá se, jako by se vaše představa o tom, jak tyto vaše hodnoty (a další, které jsem nepostřehla) naplnit a jít za nimi, nějak ztrácela v nejistých mlhách budoucnosti.
Budoucnost jako by byla nějaký strašák číhající ve vašich myšlenkách. A když uvažuji o konci střední, kde teď jste, je to docela pochopitelné. Vypadá to, jako by měl člověk najednou vědět, co chce v životě dělat, co ho baví a zajímá. Ale ono to tak nemusí vůbec být a nikdo nemůže vědět, jaká cesta vás čeká. Třeba teď nepůjdete na vysokou, ale to, co budete dělat, může být nakonec pro vás mnohem uspokojivější a dovede vás tam, kde si budete přát být. Svěřím se vám, že na konci střední jsem byla otrávená představou, že musím jít studovat přírodovědu. A dnes se setkávám s životními příběhy, které mě obohacují a má práce mě naplňuje tak, jak jsem si to nikdy nedovedla představit.
Vede mě to k úvahám o důvěře. Důvěře v budoucnost, v sebe, že se o sebe dokážu postarat – a to nemyslím materiálně, ale že se budu umět postarat o to, abych se cítil ve svém životě dobře. Vypadá to tedy jako docela namáhavá životní poloha, ve které teď stojíte, nebo se v ní spíš nějak prohýbáte pod tíhou všeho, co teď před sebou vidíte či spíš nevidíte. Moc bych vám přála, abyste tuto důvěru našel!
Kateřina Novotná
