Přirozeně se snažíme, abychom byli vnímaní jako „ti dobří“. Snažíme se být perfektní, dělat všechno nejméně na tisíc procent, přizpůsobit se, zapadnout, držet krok a hlavně stíhat. Neustálá honba za nenaplnitelnými ideály uvnitř krysího kolečka nás však může naprosto zničit. Možná po čase dokonce zjistíme, že už to takhle vlastně ani nechceme, ale ze setrvačnosti v tom pokračujeme dál. Jenže ono to nestačí, pořád to není dost. Dá se tenhle boj o bytí bez pocitů méněcennosti vyhrát?