Dobrý den,
obracím se na vás s prosbou o pomoc. Mám velký problém s pýchou, vůbec nevím, jak na ni vyzrát.
Zkrátka, sama na sebe mám takovýto náhled: IQ mám 148, ráda rozvíjím svou osobnost, zajímám se o psychologii, filozofii, ekonomiku, světové problémy, když se učím něco nového, už po chvíli to umím lépe než ten, co mě zaučuje… Je mi jasné, že můj pohled na mě je subjektivní, ale o to tady nejde.
Problém je v tom, že se cítím až moc dobrá. Kdykoliv mám někam jít, přemýšlím, jestli se budu mít s kým bavit. Bojím se celkově bavit se s lidmi, protože mi většina z nich připadá hloupá a řešící samé blbosti a nedokážu s nimi najít společné téma. Prakticky už jsem vyloučila možnost, že najdu vhodného partnera. Když mě nedávno odmítl kluk, první, co mi naskočilo, bylo, že neví, o co přichází a že mě neumí ocenit.
Tohle všechno jsou myšlenky, které primárně mám, a zároveň vím, že je to jen má pýcha a pocit nadřazenosti. Chci tyto myšlenky vždy přeargumentovat, říkám si, že všichni máme stejnou hodnotu, ale nevidím u sebe žádný pokrok. Když se náhodou dokážu bavit s lidmi, tak to dělám hlavně proto, že mě zavalí soucit s jejich „tupostí“ a snažím se jim pomoci s jejich problémy.
Toto je mé automatické jednání, a ve mně pak hlodá silná zoufalost z toho, jak moc se cítím jiná a lepší. Jsem z toho zoufalá a stydím se sama před sebou. Mohla bych poprosit o radu, co s tím, co si mám vždy po podobných pocitech nadřazenosti říct a celkově jak s pýchou pracovat?
Děkuji za odpověď.
Klára
Názor odborníka
Milá Kláro,
díky za zajímavý dotaz. Myslím, že nejste tak pyšná, pokud vůbec můžete připustit, že se cítíte nadřazeně. Pýchu v maximální míře si představuju jako uzavřenost sebeobrazu a nereflektování vlastních omezení a stínu. Přiznání si možnosti pýchy je jedním z pokorných kroků, který může uzdravovat. Rozum plní dobře svou funkci, pokud dovede uznat své limity a význam jiných složek osobnosti, jiných pohledů, způsobů života, jiných lidí.
Nadřazenost se může projevovat jak vůči lidem kolem vás, tak i ve vnitřním světě. Je asi více variant, proč rozum zaujme takto dominantní místo v psychice a hůře se harmonizuje s dalšími částmi já. Nejčastější bude nejspíš ochrana před pocity, které jsou nepříjemné. Přesvědčení o nadřazenosti plní zřejmě nějakou funkci. Zkuste ji objevit.
Zkoumejte vlastní limity
V této písemné formě mám možnost psát buď instantní věci, které vás nebudou bolet, nebo zkusit něco ostřejšího s rizikem, že se nestrefím a nevhodně dotknu.
Můj tip by byl, že takové přesvědčení chrání ve skutečnosti před pocity méněcennosti, které budou vytěsněné a jsou součástí stínu. Prosím tedy váš rozum i emoce, aby zkusily tyto myšlenky jen ochutnat, připustit (to je potenciálně velmi léčivé slovo), jestli na tom něco může být.
Stejně jako k sobě patří (i „jen“ emoční) sadismus a masochismus, moc a bezmoc, podobně jsou spjaty pocity méněcennosti a nadřazenosti. Je‑li někde jeden pól, druhý je skrytý, ale přítomný. Někdy se s ním setkáváme jen ve vnějším světě a je projikován do okolí – oni jsou hloupí a omezení, ne já. Někdy rozumu pomůže, když objeví vlastní limit i vlastní podobu „hlouposti“. Je to poměrně osvobozující a přelaďující pocit.
Vzpomínám si na klienta trpícího „kletbou“ mámy, že má být pro svou ženu „dobrou partií“. Asi po roce jsem mu v terapii řekl „vy ale nejste dobrá partie“ – po několikaminutovém nepříjemném pocitu a vyjasňování (už jsme měli dobře vybudovaný kontakt na takové mé projevy) se dostavila velká úleva, že nemusí být nějakou dobrou partií, ale sám sebou. Svoboda se otevřela tak, že jsme se dotknuli (možná spíš kopli) do místa, které svazovalo, ale také se tvářilo vznešeně.
Podobně to může být s přesvědčením o vlastních schopnostech, respektive nadřazenosti. Dělejte si ze sebe trochu legraci a neberte se tak vážně, jde‑li to. A hledejte svůj stín.
Setkávejte se s inspirujícími lidmi
V křesťanské teologii se říká, že hereze je „zblázněná pravda“ – část vytržená z kontextu, která se absolutizací stává vlastně nepravdou. Tady mi to přijde, jako byste silně uchopila motiv o svých dovednostech, ale nějak zapomněla, že ostatní jsou také zajímaví, nápadití, chytří a kdoví jací. Hledejte další části pravdy, než jen tu o svých kvalitách.
Možná nejste obklopená lidmi, kteří jsou pro vás zajímaví, které zajímají stejné věci jako vás nebo jsou odlišní, ale nějak pro vás obohacující. Věnujte svou energii tomu, abyste byla obklopená inspirací, za to by si mohl váš rozum vzít odpovědnost. Inspirujte se postavami, které jsou vám blízké, čtěte životopisy významných lidí (významní nerovná se „celebrity“), čerpejte z nich, z jejich zkušeností, setkávejte se s lidmi, kteří vás mohou oslovit na mentální, ale i emoční a lidské úrovni. Doufám, že si nemyslíte, že jste nejchytřejší na světě a všichni jsou pod vámi :-)
Věnujte péči svým emocím
Slovo namyšlenost také v sobě skrývá aspekt, že člověk je příliš v myšlenkách. Pokud čtu váš příspěvek po emoční stránce, je to vlastně popis toho, že se nemůžete s druhými spojit, že jste izolovaná. Zda je to proto, že se cítíte méněcenné či nadřazeně, je v konečném důsledku jedno. Možná pocit nadřazenosti nějak chrání před pohledem na fakt, že se vám nedaří zažívat uspokojivá spojení s lidmi.
Píšete o strachu, studu, zoufalství. Tohle je součást vaší emoční reality. Myslím, že vaše duše by se mohla uzdravovat tak, že se přesune pozornost z myšlení a přesvědčení k emocím a emocím bude věnována péče. Možná zjistíte, že zde zažíváte věci jako většina lidí a sdílení takových zkušeností může přinést úlevu. Někdy však může bolet připustit si, že zas až tak ideální nebo výjimečný nejsem.
Nadřazenost může být počátkem sebepoznání
Kdybych chtěl váš rozum i trochu zdravě naštvat a aktivizovat, použil bych argument, o kterém mluví řada lidí, kteří šli intenzivní cestou sebepoznání – v jazyce spirituality by šli nazvat jako svatí lidé. Bez ohledu na duchovní cestu se takoví lidé shodují v řadě hlubokých emočních (mystických) zážitků a v pokoře a poznání, že se cítí velmi nedokonalí.
Pocit nadřazenosti je v tomto kontextu popisován jako naivní počátek sebepoznání. Když se dotknu svého stínu a poznám, co vše ve mně je, velmi pravděpodobně objevím, že není opodstatněné si myslet, že jsem něco víc než ostatní. Ale nijak tento ohled nevnucuji, jen nabízím jinou možnost kontaktu s vaším rozumem. Albert Ellis, představitel racionálně emoční terapie, věnoval vždy dost energie na to, aby přesvědčení svých klientů destruoval a vyprázdnil, a utvořil se tak prostor pro jiné myšlenky a pocity.
Máte možnost na světě něco vykonat
Krásným příkladem téměř archetypální povahy je pohádka Pyšná princezna. Bylo by zajímavé sledovat, jestli, případně které body pohádky vás nějak osloví. Obecně se dá říci, že princezna potřebuje vyjít ze svého uzavřeného světa, ve kterém se prožívá jako středobod světa do širší reality, potřebuje průvodce (což může být život sám, životní zkoušky či terapeut), zasvěcení a kontakt s realitou, těžkostmi lidí a činnost.
Pýcha a pád patří skutečně k sobě – i tak, že je třeba spadnout z výšin na zem. Jen na zemi (s tím vším, co zem a zemitost může znamenat) lze dospět k uzdravení, čili pokoře. Pokora není plazení se před někým, ale pravdivý obraz o sobě. Můj oblíbený Anselm Grűn říká, že pokora (latinsky humilitas) souvisí se slovem země (humus). Princezna potřebuje službu – může se spojit s lidmi skrze empatii a činnost. V řadě dalších pohádek jde hrdina také na několik let do služby, než se příběh rozvíjí dál. Je to symbolické vyjádření cesty k pokoře a také předobraz terapie (psychoterapie je v původním významu služba duši).
Zvažte, kde by mohla být vaše služba – pokud máte nadání a jste chytrá a vnímavá, máte možnost a třeba i odpovědnost, abyste na světě něco vykonala. Když už jsem u etymologických základů slov, ještě jeden příklad z němčiny, kde je slovo dar „Gabe“ spojeno se slovem úkol – „Aufgabe“. Máte‑li dary, máte odpovědnost. Zvažte tedy také terapii – možná už vstup do ní, tzn. vstoupit jako člověk, který něco potřebuje, je krokem k pokoře.
Pomoci mohou vztahy s druhými a láska
Máte šanci používat své dary ku prospěchu vás samé i dalších lidí. K vyspělému rozumu je možná třeba vytvoření nových spojení s lidmi. Podle vašeho popisu mám představu, že je to oblast, kde je třeba péče, abyste mohla předávat své pohledy, názory a emoce a také čerpat od lidí, kteří vás mají a budou mít rádi.
Největším lékem na pýchu je dobrý vztah s někým a láska vůbec. Včetně lásky, kterou můžete rozvíjet na spirituální rovině. Podle řady duchovních směrů, se kterými souzním, je láska (nikoli rozum či ego) nadřazená všemu. Vládne‑li láska, může se rozum/mysl stát užitečným rádcem a nikoli vladařem, který neumožnuje zažívat příjemná spojení s druhými.
Využiju havlovský motiv a popřeju vám, aby pravda o vás a láska k světu a ze světa zvítězila nad představami a pouhými myšlenkami.
Aleš Borecký
