Přítelův syn (16) má půl roku diabetes: píchá si inzulin, měří cukr, pravidelně jí atd… Přijal tuto změnu asi podstatně lépe než jeho otec.
Přítel se neustále obviňuje. Má za to, že jeho syn ze života „nebude nic mít“, lituje ho, nedokáže se dívat, když si syn aplikuje (ačkoli pomocí pera) inzulin. Před několika dny se rozplakal se slovy, že to neunese.
Snažím se jej podpořit, vysvětlit mu, že vše není tak černé: cukrovka je dnes „běžná“ věc. Radila jsem mu probrat to se synem a zjistit, jak to vlastně vnímá on. Přítel ale odmítá s tím, že se s ním o tom nedokáže bavit.
Mám pocit, že jeho reakce jsou přehnané. Radím mu, ať se společně obrátíme na odborníka, ale odmítá.
Je normální, že rodič reaguje takto? Přítel má syna ve své péči, s matkou jsou však v neustálém kontaktu.
Děkuji
Matess
Názor odborníka
Dobrý den Matess,
nemoc dítěte velmi často může spustit úzkostné prožívání rodiče, zvláště, je‑li onemocnění závažné. Tato situace představuje silnou stresovou zátěž a každý se s ní vyrovnává po svém.
Reakce na oznámení závažné diagnózy může probíhat v několika fázích, počínaje šokem, popíráním situace (proč zrovna já?), hněvem, hledáním informací, zkoušení různých alternativ léčby. Může nastoupit silný smutek, pocity viny a potom postupné vyrovnávání se situací.
Někdo potřebuje více času, někdo to zvládne za kratší dobu. Může ale dojít i k uvíznutí v negativních emocích a obranných reakcích. Toto zaseknutí může vést k tomu, že dotyčný upadne do deprese, a začne obviňovat sebe i okolí. Opačný extrém je přehnaná aktivita a vyhledávání činností, které by překryly negativní emoční prožitky.
Ve svém dotazu píšete, že váš přítel těžko přijímá fakt, že syn onemocněl diabetem. Lituje ho a má obavy z budoucnosti. Zřejmě je tato situace zátěžová i pro vás a snažíte se poskytnout příteli podporu. Zároveň se cítíte nejistá, jestli je jeho reakce přiměřená. V každém případě prochází přítel obdobím, které je pro něho náročné a každý, kdo si podobnou osobní zkušenost prožil, ví, jak může být někdy člověku těžko.
Vaše podpora a podpora blízkých lidí je pro přítele velmi důležitá, protože mu umožňuje hovořit o svých obavách a úzkostech. Úlevné by opravdu mohlo být, pokud by přítel dokázal se synem otevřeně komunikovat a zajímat se o to, jak situaci prožívá on.
Vaše snaha vést přítele k tomu, aby se synem mluvil a zjistil, jak se s touto situací vyrovnává on, může být cestou, jak stavy úzkosti a sebeobviňování mírnit. Záleží však samozřejmě na způsobu komunikace, který ti dva mezi sebou mají: jestli jsou zvyklí si spolu povídat, sdílet, jestli dokážou jeden před druhým vyjádřit svoje pocity. Pokud tomu tak doposud nebylo, bude těžké se k synovi přiblížit a měnit styl zaběhlé komunikace.
V případě, že budou pocity viny, smutku a sebeobviňování u vašeho přítele přetrvávat, je zcela na místě vyhledat někoho, kdo není v celé situaci citově angažován. Zkušený psychoterapeut nebo psycholog vašemu příteli pomůže zorientovat se v jeho situaci a zjistit, co je hlouběji za úzkostí a sebeobviňováním. Poskytne mu podporu a bude ho provázet při postupné změně.
Výsledky se však dostaví v případě, že váš přítel bude sám chtít s těmito nepříjemnými stavy něco dělat a bude motivovaný něco ve svém prožívání nebo v komunikaci se synem změnit.
Ještě mě napadá, že může být velmi nápomocné promluvit si s někým, kdo má s diabetem osobní zkušenost. Možná v blízkosti vašeho bydliště existuje i nějaká svépomocná rodičovská skupina. Dalším způsobem, jak ovlivňovat nepříjemné psychické stavy, je podpořit přítele, aby záměrně rozvíjel činnosti a aktivity, které mu přinášejí radost, uvolnění a klid.
Přeji vám, ať se vám daří překlenout toto nelehké životní období.
