Zrození narcise

V tuto chvíli už jasně vidíme, kde mohou nastat vývojové zádrhele. Na prvním místě je rodič, kterého si dítě nemůže idealizovat. Rodič, který není vyladěný a nenaplňuje potřeby dítěte, nevěnuje mu pozornost, nezrcadlí je a nemá z něj radost. Nebo jiný případ: rodič, který má psychologicky sám práci s tím, aby udržel sám sebe „pohromadě“ a nerozpadl se v úzkosti. Rodič emočně nepřítomný pro dítě.

Může jít o pečující osobu depresivní, fyzicky nepřítomnou (příliš krátká mateřská dovolená), nestabilní (děti v kojeneckých ústavech), o pečující osobu uzavřenou do sebe nebo s poruchou autistického spektra. I úzkostně pečující, neustále se hodnotící a sebedevalvující rodič obvykle nemá z dítěte autentickou radost. Stejně tak sem patří týrající a zanedbávající rodiče. Dítě se musí předčasně vzdát idealizovaného obrazu rodičů, a tím nevytvoří své vývojově potřebné splynutí s nimi a vlastní primární pocit všemocnosti a velikášství v batolecím věku.

Dalším zádrhelem a překážkou dobrého vývoje v pozdější fázi je rodič, který dítě nenechá uvidět a zažít svá omezení. Nedovolí dítěti zažívat přiměřenou frustraci z neschopnosti rodičů, která ve skutečnosti podporuje vývoj směrem k větší kompetenci (naši to nezařídí, zařídím si to sám, jsem dobrý). Tedy takzvaný omnipotentní (všemohoucí) nebo hyperprotektivní rodič. Takový rodič se obvykle vyznačuje tím, že lépe než dítě ví, co je pro dítě dobré. I když je to ten lepší typ hyperprotektivního rodiče, který nechá dítě vybrat si vlastní směr a jít zvolenou cestou, stále mu tuto cestu umetá a všemožně dítě podporuje.

Stejně tak ví, co je pro dítě dobré, ten horší typ hyperprotektivního rodiče, kdy dítě musí pokračovat směrem, který mu vybrali rodiče, a pokud tím směrem jít nechce, je za to trestáno emočním vydíráním až zavržením. Oba typy rodičovské péče vedou k tomu, že dítě nezná svou sílu, protože si nikdy nic nemuselo zařídit samo. Tyto vzorce platí od batolecího věku až do dospělosti, jen se opakují na jiných událostech. Například tatínek chystá dítěti pastu na zubní kartáček až do deseti let věku… a později kolem státnic na vysoké škole mu zařizuje na studijním oddělení individuální plán. Dítě nedostává v dětství šanci překonávat (přiměřené) překážky a výzvy a zažívat uspokojení z vlastních dovedností.

Zvláštní situací, ve které se rozvíjí narcistní téma, je situace, kdy je rodič s dítětem sám. Může jít i o úplně normálního rodiče, který je zatížený vlastní prací, péčí o domácnost, o sebe a o dítě a jeho fyzické i psychologické potřeby. Rodič samoživitel obvykle potřebuje, aby dítě nedělalo problémy. Dítě se z loajality stává parťákem rodiče – a zároveň pečuje o jeho potřeby, protože samo potřebuje, aby byl rodič pro ně v pořádku. Stává se empatickým vůči potřebám druhých a zároveň narcistickým, protože se ve své nezralosti považuje za magicky schopného, když se o rodiče postará. Tuto kombinaci později nacházíme u řady pomáhajících profesí.

Struktura narcistické osobnosti

V obojím případě (jak u emoční deprivace, tak u nikdy neselhávajícího rodiče) dochází k vývoji hlubokého přesvědčení, že nejsem dost dobrý a přijatelný. Podle britského psychoanalytika Herberta Rosenfelda vzniká hluboká závislost na potvrzení, že jsem dobrý, od jiné osoby. A tato druhá osoba (ještě jiná než matka či otec) musí být ideální a perfektní a musí člověku dávat odezvu, že je ideální a perfektní, jako by ve stavu emočního hladu nebylo přijatelné nic jiného. Pouze dokonalost dává pocit bezpečí. Máme co do činění s hlubokým emočním zraněním, často s těžkou emoční deprivací.

Později narcis navazuje destruktivní vztahy, které bezohledně využívá, a popírá, že je potřebuje. Kdyby si přiznal, jak velmi potvrzení a ocenění od druhého potřebuje, musel by si přiznat, že druhý má kontrolu nad tím, jestli je on sám, tedy narcis, dobrý nebo ne. Musel by si přiznat svou závislost na potvrzení a ocenění a svou zranitelnost v situaci, kdy se má postavit sám za sebe. Závislost způsobuje nesnesitelnou emoční bolest, kterou narcis odráží nenávistným útokem na dobré vlastnosti druhých, vedle nichž se cítí bezmocný a vadný.

Podle Rosenfeldova vývojového modelu narcismu vzniká kromě závislosti také hluboká závist vůči druhým. Ego a sebejistota jsou tak křehké, že sebemenší úspěch, talent, krása nebo dovednost druhého je vnímaná jako ohrožení vlastní pozice.

Narcistní sebepojetí je podle tohoto modelu obranou proti těmto negativním prožitkům závislosti a závisti. Závist vede k tomu, že narcis dobré vlastnosti druhých znehodnocuje. Kromě toho v obraně odštěpí negativní pocity a prožitky, ty vkládá do druhých a připisuje jim to, že jej kritizují, závidí mu a potřebují jej.

Rosenfeld popisuje dva typy narcismu. První typ je narcismus destruktivní: narcis uvízne ve vývojovém momentě, kdy dítě dobře ví, co je špatné, ale chce dělat špatné, když si myslí, že ho nechytí; u dětí to objevujeme mezi třetím a čtvrtým rokem. Nesnese závislost, znevažuje i náznak skutečné náklonnosti. Zaujímá nepřátelský, pohrdavý a nadřazený postoj ke světu a má pokušení zničit jakoukoli nabízenou lásku a dobrotu. Tito narcisové se cítí oprávněni dělat si, co chtějí, předělávají realitu, aby odpovídala jejich fantaziím o nich a o světě, určují, co je dobré, bez ohledu na psyché a potřeby druhého.

Druhým typem je narcismus libidinozní, šťastný. Z prožitku závislosti a závisti jedinec vyklouzne tím, že si idealizuje sám sebe (i když ho neidealizovali rodiče), prostřednictvím propojení s jinou „všemocnou“ osobou. Je hluboce závislý na ujištění.

V obou případech se objevuje obranně nadřazené sebepojetí ve snaze vyhnout se závisti až nenávisti, která vzniká z porovnávání se s druhými (nejsem dost dobrý a mám právo druhého ponížit, zničit za to, že je lepší než já, protože se v tom necítím dobře). Protože nebyla naplněna potřeba idealizace v dětství, dítě neprožilo stav kojenecké omnipotence (svět se točí kolem mne) a uvnitř je narcis vyprahlý a prázdný. Rosenfeldův model se považuje za překonaný, ale klinikům má myslím stále co dát.

Nepatologický narcismus pak pozorujeme u lidí, kteří jsou na plusovém pólu Gaussovy křivky: jsou přirozeně úspěšní, výkonní, sebevědomí, autoritativní, vůdčí, využívající svoje schopnosti, zvládající a akceptující kritiku, schopní spolupracovat a ještě jsou k tomu optimističtí a spokojení a právem oblíbení. Je jich málo a o to větší vzbuzují závist.

Nezdravá výchova

Další model narcismu přinesl Heinz Kohut. Rozeznává čtyři typy výchovy, která vede k poruchám ve vývoji dítěte, nikoliv tedy pouze k narcistické poruše:

1. Zanedbávající výchova bez podnětů, přehlížení, emoční nepřítomnost. Vyvíjející se osobnost začne být znuděná a apatická, bez zájmu, a může vyhledávat oživení patologickým chováním, jako je promiskuita, závislosti nebo perverzní chování (perverzi tady chápejme v širším pojetí: například podivné výstřelky, výstřední sexuální chování, vše zvláštním způsobem stavěné na odiv).
2. Nevyladěná výchova v tom smyslu, že rodiče pořádně nevnímají potřeby dítěte. Ty nejsou oslovovány, nejsou jim dávána odpovídající pojmenování. Tím pádem se dítě nenaučí svoje potřeby identifikovat, rozlišit ani popsat. Frustrace i potřeby zůstávají v těle a v budoucnosti se objevují somatizace, tedy vyjadřování prožitků a potřeb prostřednictvím těla a hypochondrické zaměření.
3. Extrémní nedostatek empatie: ať už ve smyslu nepřiměřených požadavků, trestů nebo nepřiměřeného, zahlcujícího přísunu podnětů. Vede k vývoji osobnosti, která uniká do fantazijního světa včetně světa počítačových her a seriálů. Fantazie jsou často nepřiměřeně velikášské. Přitom tyto lidi netěší úspěch, protože nemohou dostát svým náročným fantaziím. Předčasně se vzdávají a nejsou produktivní. Působí jako lenoši, často si vágně stěžují na únavu a nedostatek energie.
4. Jestliže rodiče jsou takoví, že dítě s nimi nemůže splynout a idealizovat si je, nedojde k vytvoření sebeútěšné funkce, která vede k sebekonejšení a k limitaci utrpení („trpět tak akorát“). Pozdější dospělý má úzkosti a nedůvěru ke druhým a ve vztahy.

Podle Kohuta a později dalších vykazují narcistické osobnosti typické rysy: vztek jako reakci na ohrožení sebeúcty (třeba tím, že je někdo v něčem lepší), přitom sebeúcta je v základu křehká a slabá. Dalším příznakem je pomstychtivost, která je opravňována tím, jak se narcis cítil (bez toho, že by si o problému třeba popovídal a pokusil se pochopit stanovisko druhého). Nespokojenost, která vede k vágní depresivitě, nedostatek iniciativy, pasivita až lenost, nedostatek empatie, perverzní sexualita nebo nedostatek zájmu o sex, lhavost, omezená schopnost humoru „na vlastní účet“ a přehnané zaujetí vlastním tělem.

Kohut popisuje na rozdíl od Rosenfelda pět typů narcistických osobností, což je, doufám, zajímavé nejen pro profesionály, ale i pro ostatní čtenáře:

• osobnosti vyžadující zrcadlení, které nutkavě v druhých vyvolávají obdiv, aby se vypořádaly s pocitem bezcennosti
• osobnosti, které touží po ideálu, hledají druhé, které by si mohly idealizovat, aby se s nimi propojily a tak načerpaly citovou výživu
• osobnosti tzv. blíženecké, hledající dnes tak populární „spřízněné duše“: potřebují vztah, který bude vyhovovat jejich hodnotovému systému a bude jej posilovat a potvrzovat

Naštěstí pro běžně většinovou populaci Kohut podotýká, že tyto typy osobností jsou patologické pouze v extrémní formě, kdy popsaný typ chování převládá, člověk nemá širší škálu chování a je rigidní, nepružný a nepřizpůsobivý v komunikaci s druhými. Druhé používá jako zdroj pro plnění svých potřeb bez toho, že by byl schopen skutečné vzájemnosti. Další dva typy narcismu už znamenají závažný problém:

• osobnosti, které touží po splynutí, ale zároveň potřebují druhého ovládat, vyvolávají chaos a ve vnějším světě odehrávají to, co se jim děje uvnitř; mají rysy shodné s hraniční poruchou
• osobnosti, které se straní kontaktu, vyhýbají se druhým, aby ovládly svou zoufalou potřebu kontaktů tím, že ji dokonale potlačí; ty mají rysy shodné se schizoidní poruchou

Od Kohutovy systematické práce na narcismu uplynulo téměř padesát let. Jeho koncepty byly podrobeny dalším analýzám a výzkumům, základ vzniku narcismu však podstatně zpochybněn nebyl a stejně tak v psychoterapii jsou Kohutovy postupy nadále uznávané a rozvíjené. Vyvíjí se názvosloví a hlavní typologie jednotlivých obrazů narcistické poruchy.

Nejnovější typologie

V současné anglosaské populárně psychologické literatuře, která se vyhýbá odbornému jazyku psychoanalýzy, najdeme 4–6 typů narcismu.

Overt

Otevřený, nadřazený, obdiv vyžadující narcis. Vždy určuje pravidla, drží kontrolu a vždy má pravdu. Tito lidé ani neskrývají, že musí být ve všem po jejich. Slovně a klidně i fyzicky vám zlámou žebra a cítí se k tomu oprávněni, bez špetky svědomí nebo pocitu viny.

Covert

Skrytý narcismus, který se jeví jako laskavá, altruistická a integrovaná osoba, ale domů si schovává svou druhou tvář ve stylu „to nejhorší pro ty nejbližší“. Hněv, krutost a sobectví ještě oblékne do toho, že k nim byl vyprovokován a nemohl jinak – tváří se jako oběť. Bývají také hypochondričtí a působí odtažitým, zakřiknutým a nesmělým dojmem. Z pozice oběti pak o svých blízkých vypráví a přitom je pomlouvá a ničí vztahy druhých k nim. Okolí mu obvykle dlouho věří.

Idealizující typ

Již popsaný výše, přilnavý k výrazným osobnostem, na kterých se přiživuje, označovaný také jako parazitický typ. Chce, aby se o něj pečovalo, nechce nést zodpovědnost. Hledá si silné, inteligentní a úspěšné partnery, které na sobě činí závislými.

Negativní narcismus

Když nemohu být nejlepší, budu aspoň nejhorší. Největší výtržník, největší rváč, největší násilník, váš nejhorší případ, největší noční můra, nejvíce zatracený a nejvíce se zatracující, nejvíce se nenávidějící, nejvíce se sebepoškozující, nejvíce sebevražedně prožívající – stejně si přitáhnu veškerou vaši pozornost, nedostanete mě z hlavy, a tím vás budu kontrolovat. A když se budete snažit mě zachraňovat, budu nejvíce nespokojený a nespolupracující. Dokážu vám, jak jste mimo a že jste nic nepochopili. Potkáváme je mezi některými psychiatrickými pacienty a také v nápravných zařízeních.

Somatický typ

Jsou okouzlení a zaujatí vlastní tělesnou krásou nebo vizáží, případně stylovostí a designovostí, a na těchto polích mohou i tvrdě pracovat. Projevují se sbíráním trofejí, plastik, milenek, milenců, designových kousků. Narcistickou výživu a pohon získávají z obdivných reakcí druhých, případně sexuálních trofejí. Mají určité společné rysy s histrionskými osobnostmi.

Při psaní této části jsem čerpala mimo jiné z knihy Psychoanalytické teorie od Petera Fonaghyho a Mary Targetové, kterou vydalo nakladatelství Portál v roce 2003.

V příštím dílu se podíváme na typické fáze vztahu s narcistním jedincem – aneb co se stane, když si vás vybere za partnera.