Dobrý den,
můj přítel upřednostňuje své dospělé děti přede mnou. Opakovaně mi zdůrazňuje, že děti jsou na prvním místě. Obě jeho dospělé děti ale mají svůj život, jeho dcera je vdaná a má dítě a syn se bude ženit, tedy má partnerku.
Vztahy mají dobré, což je fajn, jen já se cítím jakoby na druhé koleji. Když jeho dcera nebo syn zavolají, můj partner s nimi stráví plno času, dle mne častokrát neproduktivním tlacháním. Navíc pro ně častokrát aktivně zařizuje věci, o něž by se měla mladá rodina postarat sama.
My zatím spolu nežijeme, ale plánujeme společnou budoucnost. Neumím si představit, že až jednou můj přítel bude potřebovat pomoc, jeho děti se o něho postarají. Já mám také dvě dospělé s rodinami a vnoučaty a snažím se respektovat jejich život.
Můj dotaz směřuje k otázce, jak partnerovi vysvětlit, že my máme svůj život a neměl by své dětí upřednostňovat přede mnou. Děkuji za odpověď.
Jiřina
Názor odborníka
Dobrý den, paní Jiřino,
díky za váš dotaz. Vždy, když se lidé sžívají, dochází k jakémusi porovnávání hodnot. Je to přirozené, všichni pocházíme z jiných poměrů. Jsme zvyklí ze svých rodin na odlišná pravidla, rituály, hodnotový systém, způsoby komunikace a jiné druhy řešení problémů. Párové soužití dvou lidí je v podstatě setkání dvou odlišných mikrokultur, kterým se buď podaří, nebo nepodaří nalézt přijatelný způsob soužití.
Cítit se na druhé koleji je nepříjemné a v tomto ohledu rozumím, že chcete váš vztah změnit. Není nic divného, když vás u partnera rozčilují odlišnosti, kterým se vám nedaří porozumět. Netrávíte čas s vlastními dětmi „neproduktivním tlacháním“, tak jako váš partner se svými potomky. Vztahy udržujete odlišným způsobem. Možná, že pro vašeho partnera je těžko pochopitelné, že si s dětmi nevoláte a takto netlacháte.
Nevím, jestli by měl nebo neměl váš partner své děti upřednostňovat před vámi. Naše představy o tom, co by druzí měli, jsou zrádné. Býváme si totiž příliš jisti. Možná je v partnerově rodině takový přístup nezměnitelnou normou a vám nezbyde než ji akceptovat, nebo ji i s ním opustit. Třeba by vzdání se této normy pro něj bylo nepříjemné tak, jako je pro vás těžko akceptovatelné ji snést a tolerovat. Za každou cenu na partnera tlačit by pro vás mohlo být nevýhodné, pokud byste s ním chtěla ve vztahu úspěšně pokračovat.
Proto vám nechci radit, jak máte přítele přesvědčit o tom, že by neměl upřednostňovat své děti před vámi. Velmi však rozumím, že nechcete být na oné druhé koleji. Proto doporučím to, co doporučuji vždy.
Mluvte s přítelem o tom, co ve vás takové chování vyvolává a že se cítíte odsouvána. Vzdejte se v komunikaci výčitek. Ty většinou vyvolávají spíš než ochotu ke změně odpor, pocit provinění a nejistotu. I v případě, kdy se chováme způsobem, který může být právem mnohými vnímán jako nevyspělý, závislý, nezdravý, nejsou výčitky nijak přínosné.
Na druhé straně přítelovi ukažte zájem pochopit jeho důvody k intenzivnímu kontaktu s dětmi. Je to důsledek jeho pocitu zanedbání péče v jejich dětství, kterou se snaží nyní dohnat? Je to stesk po nich, když už je nemá tak nablízku? Byli spolu v rámci rodiny vždy takto natěsno, nebo se jedná o chování vzniklé v nedávné době? Jde o normu, která se v jejich rodině vyskytuje odnepaměti? To je jen pár možností, které by mohly být ve hře. Skutečná motivace může být jiná, možná mnohem prostší. Možná, že když důvodu partnerova chování porozumíte, bude jeho tolerování méně nepříjemné či ohrožující.
Doufám, že se vám podaří dosáhnout vzájemného porozumění a svůj vztah opečujete tak, aby vám oběma v něm bylo co nejlépe.
S přáním všeho dobrého
Petr Jarolímek
