Dobrý deň.
Prosím vás, všimla som si, že v dnešnej spoločnosti sa dôraz kladie na jednotlivca. Je to síce fajn, vedieť, že všetci sme individuálne bytosti, nie len beztvára masa. No všimla som si, že nás spoločnosť vedie k niečomu ako k egoizmu v zmysle myslieť len na seba, starať sa len o seba a všetko brať menej citovo.
Je mi z toho hrozne. Mám 19 rokov, sama som veľmi citlivá osoba a stále sa snažím pomáhať druhým. Síce mávam obdobia, kedy neviem ani vstať z postele, ale stále mi pomôže, keď sa s niekým porozprávam, keď zistím, že nie som sama, kto má také stavy a že som vlastne v pohode a tak. Že ma niekto chápe a nie je mu môj stav ľahostajný, neberie ma len ako nejaký „prípad“, od ktorého je potreba udržať si odstup.
No keď si preklikám pár článkov v rôznych poradňach tak ma šokovali veci ktoré hlásajú: „preč od negatívnych ľudí“. Je mi z toho hrozne, veď práve človek, čo má negatívne myšlienky, potrebuje niekoho, kto by ho vedel rozveseliť. Ale dnes sa k tomu správajú, akoby to bol mor! Akoby dnešný ideál bol človek úplne neomylný, stále sa usmievajúci a úplne ignorujúci všetky negatívne stránky života! Že keď mi je zle na duši, mám si to nechať a dusiť v sebe, vyriešiť si to sama a beda mi, keď budem mať tú drzosť zaťažovať tým iného človeka, že by som sa mala za svoje city hanbiť!
Prečo je to tak? Veď všetci máme občas ťažko na duši, tak prečo z toho robíme tabu? Prečo nepomáhame, ale odsudzujeme?
Nika
Názor odborníka
Dobrý den, Niko,
vaše uvažování je mi docela blízké a mám pro vaše pocity a myšlenky pochopení. Nevím, jestli jsem schopný odpovědět na to, proč se stavíme či tolik lidí staví k trápení často odmítavě, otázka přístupu k utrpení je stará jako lidstvo samo, a příčiny hledala řada filozofů a moudrých lidí. Ať už je to jakkoli, zásadní otázkou je asi to, jak se k němu postaví každý z nás.
Souhlasím s vaší „diagnostikou“, že dnes existuje ideál nezranitelného hrdiny a téma individuality se trochu vymklo kontrole, bují jako rakovina – v euroamerické společnosti jsou jiné hodnoty, solidarita, komunitní principy apod. v pozadí. Řada lidí v tomto systému opravdu trpí – je to existenciální bolest, která vyplývá z celkové mentální atmosféry ve společnosti a není důsledkem osobních traumat či individuálního životního příběhu.
Určitou nadějí je snad to, že lidé s citlivým srdcem existují a mohou se podporovat a také přispívat k tomu, jak vypadá celek. Můžete sama zaujmout jiný postoj a být tím pro někoho inspirací a nadějí. Můžete sdílet své hodnoty a vnášet je do světa, do svých vztahů a na místa, kde jste. Možná to není revoluce, ale je to způsob, jak se můžete postavit za sebe a také se ochránit před bezmocí, která může citlivé lidi přepadnout při pohledu na svět. V našich životech máme také většinou období, která jsou více ovlivněna pozitivními věcmi, a pak ta opačná. Možná každý člověk se pohybuje na těchto „světlých“ a „tmavých“ emočních územích s různou intenzitou. Ne všechny přístupy zdůrazňující pozitivní přístup a podporující radost jsou špatné. Nesou podle mého názoru část pravdy, že máme možnost být spokojení a také tu spokojenost pak šířit – i to je forma pomoci druhým. Je však třeba umět zacházet i s tou tíhou a temnotou. To je pochopitelně těžší a vyžaduje to určité nasazení a možná i určitou schopnost se ve „tmě“ vyznat a umět s ní nakládat. Často se to učíme až právě skrze životní krize a „temné noci duše“. (Mimochodem stejnojmenná knížka Thomase Moora je asi nejlepší pomůckou pro tato těžká období.)
Motivů, proč nepomáháme a často soudíme, je asi víc. Řekl bych, že často je za neochotou se angažovat strach – ze zranění či ze změny. Odsudky jsou obranou proti bolavým a naše vidění světa zpochybňujícím pohledům. Pochopení je těžší, věci jsou složitější a někdy to vypadá, že se s tím hůř žije. Lhostejnost a uzavřenost se tváří jako vhodná obrana, ale platíme za to jiné – citové – daně. Složitost vyvolává otazníky, nejistotu, úzkost. Zapomněli jsme také vidět svět okouzleně, nemáme vztah ani ke světu jako celku ani ke svému vnitřnímu dítěti, moc neumíme zacházet se svými emocemi, natož i pocity druhých. Někdy se také třeba zlobíme, že nám nikdo nepomohl, když jsme potřebovali, a (nevědomě) předáváme zranění dál. Nebo jsme prostě v zajetí předkládaných teorií, že život je boj a vše si musíme vybojovat, nebo jiných mýtů a pohledů na skutečnost panujících ve společnosti. Často je za lhostejností nevědomost a odpojenost od zdroje, od lásky. Odmítáme, když jsme sami zažili odmítání, když nás nikdo nenaučil pomáhat, nebylo to od koho odkoukat. Asi si sama budete muset najít výklad, který vám bude dávat smysl a který vám umožní stát pevně na nohou a na hodnotách, které jsou pro vás důležité.
Při čtení vašeho příspěvku mě také napadlo, že vás zajímá otázka, jak pomáhat, možná i jak najít pomoc pro sebe, kdybyste potřebovala. Pro „pomáhání“ druhým je určitě dobré znát sám sebe a rozumět tomu, co mě motivuje k pomáhání. Někdy objevíme různé vznešenější a někdy zraněnější motivy – i do tématu pomoci se může dostat náš osobní stín, nejen stín společnosti. Když rozumím tomu, proč chci pomáhat, co vše je ve hře, možná pomáhám účinněji, pokorněji, vyhnu se mesiášským rizikům, jsem si vědom limitů své pomoci a učím se pomáhat, „jak je třeba“. Někdy se nejprve potřebuju dovědět víc od druhého, než ho zahrnu svou „pomocí“. A také je možné, že ne každý, kdo trpí, chce pomoci. Někdy je proto opravdovou pomocí pouze respekt a unesení vlastní bezmoci, že si někdo zčásti i vybírá se trápit. Někdy pomohu tím, že nepomůžu akcí (např. u léčení závislostí je to princip, který funguje, aby např. člověk závislý na drogách našel motivaci něco měnit. Pokud pomáhám tak trochu prvoplánově, s největší pravděpodobností spadnu do všeho, co jeho závislost nese – více si lze dohledat u teorie codependence). Velmi často také pomáháme druhým, abychom se nemuseli zabývat sebou samými. Nebo nějak podvědomě čekáme, že pak druzí budou pomáhat na oplátku i nám. Takové motivy se vás týkat nemusí, jen chci trochu dobarvit obrázek toho, s čím pomáhání také souvisí.
Myslím, že je stejně důležité hledat pomoc pro sebe a poznávat způsoby, jak se chránit (i při pomáhání). Konec konců by se dalo opřít i o Ježíšův výrok „miluj bližního svého jako sám sebe“ – vlastní duše i druzí mají velký význam. Nejlépe to funguje, když mohu mít rád sám sebe i svět, jinak budu světem nějak pohrdat a vnitřně se příliš oddělím či vymezím. Je to prostě stálý tanec a vyvažování obou pólů. Jsme vždy v dvojroli – jsme těmi, kdo potřebují pomoc, i těmi, kdo mohou nějakou míru a formou pomoci druhým. Přál bych vám, abyste mohla obě tyto polarity v sobě rozvíjet a aby kolem vás byli i ti, kteří vám budou oporou a budou vás držet, když budete slabá, a abyste se mohla radovat a šířit radost dál. Věřím, že vaše nastavení může být darem pro ostatní i pro vás samou.
Vše dobré, opatrujte se.
Aleš Borecký
