Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Poradna
Foto: Shutterstock.com

Proč lidé trpí samomluvou? A proč to pozoruji častěji u žen?

Když jezdím po městě, často, ale opravdu překvapivě často vidím jít člověka, častěji ženu, kte…

Radkin Honzák 2. 7. 2010

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

Když jezdím po městě, často, ale opravdu překvapivě často vidím jít člověka, častěji ženu, která si povídá sama pro sebe. Co ty lidi k tomu vede? Mám dojem, že to je častější ve městech, kde není práce, nejsou ideální podmínky pro bydlení. Nebo je to o něčem jiném? Je to zvyk těch komunikativních? To by mi to na stará kolena hrozilo taky! Dnes jsem z auta zase viděla ženu, ta i gestikulovala rukama. Jen jsem si řekla – další jedna. Může mi to někdo vysvětlit? Já myslím, že o tom ty lidi ani nevědí.

Zdenka

Názor odborníka

Moje odpověď by mohla začít odkazem na mozkové struktury šimpanzů a goril, které jsou pokládány za vývojové předchůdce našeho centra řeči, ale myslím, že tím by její rozsah nepřiměřeně narostl, takže pojďme k jádru věci.

Proč ženy? Ty mají skutečně daleko rozvinutější řečová centra než muži a proto i odlišný, především bohatší styl komunikace. Muži jako lovci nesměli vyplašit hovorem kořist, zatímco ženy jako „strážkyně hnízda“ musely naopak neustálou komunikací kontrolovat jeho zabezpečení. Zjednodušeně řečeno: muži vydávají prohlášení, zatímco ženy „ševelí“. Muži nepovažují ticho za ohrožující nebo dokonce agresivní, ženy ano. Muži (pokud nemají vysloveně „kecavé“ zaměstnání) pronesou za den asi 2000 slov a k nim a mimo ně použijí dalších 5000 neverbálních signálů, tedy grimas, gest a dalších, zatímco ženy je trojnásobně trumfnou a denní úhrn jejich vyslaných slovních a neslovních signálů činí více než 20 000.

Mlčí-li spolu dva muži, je to normální (třeba rybáři), mlčí-li spolu dvě ženy, je v tom nepříjemné napětí. Jak již bylo řečeno, ženy vnímají ticho bez komunikace za ohrožující. Komunikace (od communis = společný) jim přináší pocit většího bezpečí. Není nijak vzácné, že zejména starší osamělé ženy rozprávějí se svými domácími zvířaty (to konečně dělaly na vesnici hospodyně běžně; moje babička když „dávala“ kravám, prasatům a slepicím, na ně neustále mluvila), ale také s květinami, obrazy, především portréty, rodinnými památkami, starým „věrným“ nábytkem, nebo na hřbitově s těmi, kteří je předešli na cestě k řece Styx.

Jestliže je ticha přespříliš a intrapsychické napětí stoupá, mohou ženy, ale i muži začít oslovovat sami sebe. Typickým modelem je zpěv v pustém lese. Napětí z osamění ale může narůstat i mezi lidmi, s nimiž není možno navázat kontakt. Všichni vedeme neustále jakýsi vnitřní dialog, který se za těchto tísnivých okolností může projevit také navenek. U někoho se z toho stane (zlo)zvyk.

No a pak je tu také možnost, že dotyčná osoba nemluví sama se sebou, ale že má v uchu ten ďáblův vynález a s někým telefonuje. Jelikož ví, že telefonický partner je daleko, přidává na hlase a některé závažné části svého sdělení doprovází energickými gesty. To se přihodilo mně a popsaným způsobem se choval řidič, který mě měl vézt z Prahy do Písku a zpět. Než jsem vyluštil pravou podstatu jeho počínání, uvažoval jsem také o možnosti vyhnout se mu širokým obloukem, nějak se dopravit na výpadovku a risknout autostop.

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.