Když jezdím po městě, často, ale opravdu překvapivě často vidím jít člověka, častěji ženu, která si povídá sama pro sebe. Co ty lidi k tomu vede? Mám dojem, že to je častější ve městech, kde není práce, nejsou ideální podmínky pro bydlení. Nebo je to o něčem jiném? Je to zvyk těch komunikativních? To by mi to na stará kolena hrozilo taky! Dnes jsem z auta zase viděla ženu, ta i gestikulovala rukama. Jen jsem si řekla – další jedna. Může mi to někdo vysvětlit? Já myslím, že o tom ty lidi ani nevědí.
Zdenka
Názor odborníka
Moje odpověď by mohla začít odkazem na mozkové struktury šimpanzů a goril, které jsou pokládány za vývojové předchůdce našeho centra řeči, ale myslím, že tím by její rozsah nepřiměřeně narostl, takže pojďme k jádru věci.
Proč ženy? Ty mají skutečně daleko rozvinutější řečová centra než muži a proto i odlišný, především bohatší styl komunikace. Muži jako lovci nesměli vyplašit hovorem kořist, zatímco ženy jako „strážkyně hnízda“ musely naopak neustálou komunikací kontrolovat jeho zabezpečení. Zjednodušeně řečeno: muži vydávají prohlášení, zatímco ženy „ševelí“. Muži nepovažují ticho za ohrožující nebo dokonce agresivní, ženy ano. Muži (pokud nemají vysloveně „kecavé“ zaměstnání) pronesou za den asi 2000 slov a k nim a mimo ně použijí dalších 5000 neverbálních signálů, tedy grimas, gest a dalších, zatímco ženy je trojnásobně trumfnou a denní úhrn jejich vyslaných slovních a neslovních signálů činí více než 20 000.
Mlčí‑li spolu dva muži, je to normální (třeba rybáři), mlčí‑li spolu dvě ženy, je v tom nepříjemné napětí. Jak již bylo řečeno, ženy vnímají ticho bez komunikace za ohrožující. Komunikace (od communis = společný) jim přináší pocit většího bezpečí. Není nijak vzácné, že zejména starší osamělé ženy rozprávějí se svými domácími zvířaty (to konečně dělaly na vesnici hospodyně běžně; moje babička když „dávala“ kravám, prasatům a slepicím, na ně neustále mluvila), ale také s květinami, obrazy, především portréty, rodinnými památkami, starým „věrným“ nábytkem, nebo na hřbitově s těmi, kteří je předešli na cestě k řece Styx.
Jestliže je ticha přespříliš a intrapsychické napětí stoupá, mohou ženy, ale i muži začít oslovovat sami sebe. Typickým modelem je zpěv v pustém lese. Napětí z osamění ale může narůstat i mezi lidmi, s nimiž není možno navázat kontakt. Všichni vedeme neustále jakýsi vnitřní dialog, který se za těchto tísnivých okolností může projevit také navenek. U někoho se z toho stane (zlo)zvyk.
No a pak je tu také možnost, že dotyčná osoba nemluví sama se sebou, ale že má v uchu ten ďáblův vynález a s někým telefonuje. Jelikož ví, že telefonický partner je daleko, přidává na hlase a některé závažné části svého sdělení doprovází energickými gesty. To se přihodilo mně a popsaným způsobem se choval řidič, který mě měl vézt z Prahy do Písku a zpět. Než jsem vyluštil pravou podstatu jeho počínání, uvažoval jsem také o možnosti vyhnout se mu širokým obloukem, nějak se dopravit na výpadovku a risknout autostop.
