Dobrý den,
zajímají mě důvody, proč nechci dítě, ačkoliv mám děti velmi ráda. Je mi třicet let, žiji ve spokojeném svazku s partnerem šest let, jsem úspěšná, což ale nestojí na nejvyšších příčkách v mém hodnotovém žebříčku.
Děti mám velmi ráda, bezpodmínečně miluji svoje synovce a neteř, ráda se jim věnuji, ale sama vlastní dítě nechci. Rozhodně ne proto, že bych musela obětovat na dvacet let velkou část sebe sama. Jak nad tím přemýšlím, domnívám se, že si nepřeji moji kontinuitu, chci skončit kremací bez žádného pokrevního pokračování.
Tady mi ale vyvstává v hlavě, že jsem sobecká, ačkoliv jsem vlastně velmi obětavá (někdy až moc).
Amanda
Názor odborníka
Dobrý den,
zda děti mít, nemít, kdy je na to ten pravý čas a do jakého světa bychom naše děti přivedli, jsou otázky, které si v určité fázi života klade každý z nás. Zkusím vám nabídnout několik možných úhlů pohledu z nemála dialogů na toto téma.
Prohlášení „nechci dítě“ zní velmi definitivně. V mnoha případech se ovšem toto rezolutní prohlášení s časem mění. Z mnoha důvodů v posledních letech páry své rodičovství odkládají a ta touha po dětech, může přijít až mnohem později než ve třiceti. Ačkoli nezbývá než dodat, že někdy přichází až ve chvíli, kdy je již pozdě z hlediska biologického. Nabízím vám proto jinou formulaci: Teď dítě nechci. Toto tvrzení je stejně pravdivé, ubírá na osudovosti a zároveň vás také chrání před výčitkami o vlastní sobeckosti. Mít nebo nemít děti je rozhodnutí, za které by vás nikdo neměl soudit. Nemělo by vzniknout na základě společenského tlaku „všichni okolo je mají, tak já taky“ ani na základě přání potencionálních prarodičů. Mělo by vzniknout v páru a být přáním obou partnerů. To, že případnému tlaku okolí nepodléháte, není výrazem sobeckosti, ale síly.
K vaší větě, že nechcete žádné pokrevní pokračování, mě automaticky napadá otázka, jaké bylo vaše vlastní dětství a jestli existuje něco, před čím byste své nenarozené děti chtěla chránit. Právě strach z opakování chyb našich rodičů nebo úvahy nad budoucností – společnosti, lidstva, jsou také častými důvody, proč mnozí dospívají k přesvědčení, že je lepší děti na tento svět vůbec nepřivést. Z obou těchto vzorců myšlení existuje cesta ven. Nejsme kopií svých rodičů a jejich chybám je možné se vyvarovat (i když připouštím, že někdy až po hodinách terapie) a budoucnost můžeme ovlivnit i my sami svým aktivním přístupem.
Neméně důležitou otázkou je také to, zda se na svém přesvědčení shodnete s partnerem. Pokud ano, není nutné v tuto chvíli sama sebe tlačit do role, která vám není vlastní. Pokud naopak partner děti chce a vy ne, je nutné hledat kompromis. Ani tady ale nejde jít přes absolutní (ne)vůli jednoho z partnerů, nepřineslo by to nic dobrého jak partnerskému vztahu, tak případným potomkům.
To, že teď nechcete, zároveň také neznamená, že teď musíte rozhodnout, co bude za několik let. Nechte sama sobě čas, aby se případná touha mohla objevit a nebo prostě nepřijít… Obojí je ale přirozeným procesem, který nemusíme nutně svazovat obvyklými společenskými pravidly. Nechtěné dítě je rozhodně mnohem horší variantou než to nenarozené.
Přeji hodně štěstí,
Mgr. Hana Krejsová
