odemčené

Máma je nikdo

Postoj k mateřství se v ženě utváří od dětství. Nevědomě jí pak ovlivňuje život.

26:18
Simona Dosedělová

Simona Dosedělová
Psychologie.cz

4. 5. 2021

Z audiobooku: Stáváme se rodiči
Ze seriálu: Stáváme se rodiči

Budu dnes vyprávět příběh. Chci na něm ilustrovat pocit, se kterým se mi svěřují vzdělané, cílevědomé a úspěšné ženy, když do svého života integrují novou roli mámy a ta jim přináší situace, které nečekaly, na které nebyly připravené, které si představovaly naprosto odlišně od toho, než jaká je najednou jejich každodenní realita. Je to příběh složený z mnoha střípků, které spojuje jedna červená nit: být mámou není lákavé. Jde pouze o jeden z mnoha různých možných způsobů, jak proces stávání se mámou (matrescence) může probíhat. Příběh vnímejte jako záznam prožitků, ne jako všeobecné tvrzení o ženách v dnešní společnosti. Možná se v něčem najdete a v něčem ne.

Sama jsem poměrně krátce mámou a musím se přiznat, že mnohé z popisovaných situací a pocitů mi vůbec nejsou neznámé. Možná i proto jsem se do zpracování tohoto tématu pustila. Bylo totiž úlevné postupně zjišťovat, že v tom, co prožívám, nejsem sama.

Vedle toho jsem ale taky koučka a v problémech hledám příležitosti. Takže v druhé půli článku se vám budu snažit nabídnout vysvětlení, proč se některé věci dějí tak, jak se dějí, i sebereflektivní otázky, aby nezůstalo jen u konstatování „občas je to na prd a je fajn, když víme, že v tom nejsme samy“.

Aby z tebe něco bylo

Ty vlastně celý život dřeš, aby z tebe něco bylo. Od malička jsi vedená podávat výkony, dokazovat světu, že za něco stojíš. A svou hodnotu potom samozřejmě odvozuješ od nějakých vnějších, předem nastavených měřítek, které musí být ideálně splněny všechny, ne jen jedno z nich – dobré známky, titul, dobře placená práce zvučného názvu, reprezentativní vzhled.

Přicházíš na to, že tohle všechno zvenku definuje to, „kým jsi“, a že být míň je ostuda, selhání, nemožnost se uplatnit, nikdo o tebe nebude stát (ani profesně, ani osobně).

Takže ve chvíli, kdy jsou ti témata zakládání rodiny ještě dost vzdálená, se prioritou v životě stává nadstandardní výkon a umění sebeprezentace (což dnes ale chápu spíš jako sebepředstírání díky tomu, jak málo jsem dřív znala sama sebe) – prodat to všechno, na co jsi dřela.

Pozor, ať neotěhotníš

Moje máma mě měla asi ve dvaceti, což bylo v její době běžné. A když vzpomínám na svoje dětství a dospívání, měla jsem super mámu, vždy přítomnou, naslouchající, pečující, takovou, co dokáže v rodině vytvářet láskyplné vztahy. Značka ideál, co se vzoru mateřství týče.

Když si ale dnes vzpomínám na všechno, co jsem kdy postřehla o mateřství, neobjevuje se přede mnou obraz těchto láskyplných vztahů, ale spíš varování, že jakmile bude rodina, už si nic neužiju, že v životě přijdu o všechny možnosti se svobodně rozhodovat, že všechno budu muset rodině podřídit. A že si mám dávat velký pozor, abych náhodou nechtěně neotěhotněla moc brzy a nemusela řešit zakládání rodiny, že na to mám času dost. Že je potřeba hlavně vystudovat, mít titul, abych se dobře uplatnila na trhu práce.

Musíš to zvládnout

Podat dobrý výkon a být schopná se postarat o sebe a svoje potřeby, to se stalo samozřejmou odpovědností. Ale přijala jsem ještě premisu, že musím být taky schopná se postarat o svou rodinu bez ohledu na to, jestli s partnerem nebo bez partnera. Žádné úvahy o dělení rolí nebo povinností, prostě to musím umět zajistit i sama. Protože co kdyby náhodou… stát se může ledacos.

Koukej si užít, dokud jsi sama

Z toho všeho jsem získala pocit, že si musím užít život na maximum, dokud to jde, a taky pořádně máknout, abych mohla být nezávislá, soběstačná, na nikom nevisela, na nikoho nemusela spoléhat a uměla si všechno zařídit sama.

To v praxi znamenalo dvě věci: nemít děti hned po vysoké, rodinu odložit aspoň někam kolem třicítky (která se v pětadvaceti zdála ještě dostatečně vzdálená) a taky to přineslo vedlejší efekt „urvaná ze řetězu“ (všechno, co jsem „nemohla“ v době žití s rodiči pod jednou střechou, dohnat v ten jediný možný životní úsek na chvíli nabyté svobody, než budu žít pod jednou střechou s vlastní rodinou, která mě o ni zase připraví).

V tomhle rozpoložení se téma zakládání rodiny, dětí a mateřství odsunulo někam do pozadí a nenápadně se na něj začaly nabalovat další rozmanité stereotypy a přesvědčení.

Vnitřní přikázání

Zdroje byly asi různé, to už se dnes asi nedopátrám, kde se to všechno vzalo, ale kdybych měla definovat pár hlavních přívlastků (představ a přesvědčení), které jsem měla spojené s „bytím mámou“, než jsem se mámou stala, byly by to tyhle:

Odsouzení. Ve společnosti jsou matky neviditelné – dokud nezačnou řvát jejich děti. Pak jsou viditelné až moc a nejradši bychom je vysadili z tramvaje, z metra, vyvedli z ordinace, z obchodu, dokud si toho svýho spratka neuklidní. Když se neumí chovat – když ho matka neumí vychovat.

Pohrdání. Když je žena jen na mateřské a stará se o ni partner, tak má mraky času. Jak může něco nestíhat, když je pořád doma? Na rozdíl od nás pracujících, co nevíme, kam dřív.

Znechucení. Jak má děti, stane se z ní mamina – nesexy žena. Přibere, je doma v teplákách a nemůže se divit, když jí chlap začne zahýbat.

Nepoužitelná. Doma zakrní a po letech na mateřské je nepoužitelná v práci. X let v kuse neřeší nic jinýho než plínky, přesnídávky a otravný dětský říkanky pořád dokola. Mezitím jí ujede profesní vlak a může pak začínat nanovo, pokud má vůbec kde.

Nákladová položka. Matky jsou nákladem pro zaměstnavatele i pro partnera, který přebírá zodpovědnost za finanční situaci rodiny. Co víc k tomu dodat. To nechceš.

Takže když se mi pak překlenula třicítka a já jsem si začala uvědomovat, že ta hranice už moc posouvat nejde, uvědomovala jsem si taky, že být mámou není lákavá „pozice“. Jenže rodinu jsem chtěla. Ke své nové roli jsem si tedy řekla, že ji přijmu, ale jedině za určitých podmínek – že u toho nezakrním, že se mě nebude týkat cokoliv z výše uvedeného.

Prostě nechceš být mamina v teplákách, co je nákladovou položkou, nechá se živit a je doma s dítětem a s VŠ titulem mluví řečí bůů, méé, mňau, kikiriký a její hlavní pracovní náplní se stane úklid, praní a vaření. Cítíš, že tvůj potenciál i schopnosti nabízejí „lepší“ každodenní náplň. Nechceš být ta, na kterou se všichni dívají pohrdavě a vymažou ji ze svýho kontakt listu, protože v sedm koupe a pak uspává.

Tak jsem do svého života přijala řadu „přikázání“ (představ o tom, jak bych jako žena s dítětem měla fungovat a jak to všechno skloubit dohromady). Vytvořila jsem si představu o tom, že až budu mít na mateřské tu hromadu času a nebudu chodit do práce, začnu podnikat, protože nechci nikomu viset na krku.

Budu se taky dál vzdělávat a udržím si svůj kolektiv přátel i své záliby, zkrátka věci, které mě z mateřské role budou pravidelně vytrhávat právě proto, abych nezakrněla a mohla po mateřské plynule navázat tam, kde jsem svůj život přerušila. Budu se věnovat sportu, abych nepřibrala, budu pečovat o svůj zevnějšek, abych byla stále reprezentativní. Ideálně dva měsíce po porodu budu mít figuru jako před otěhotněním. Amen.

Výsledek zkrátím. Chtěla jsem všechna svá přikázání aplikovat v praxi hned od začátku (tedy hned po porodu), aby mi náhodou v životě něco neuteklo. Jenže ono nebylo kdy a nebyla síla.

Můj úžasně ambiciózní plán třeba vůbec nepočítal s tím, že mi většinu dne zabere kojení a přebalování, že nebudu mít volné ruce ani k vyčištění zubů, protože budu nonstop chovat, aby dítě neplakalo, že mě jeho pláč bude přivádět k šílenství, že hlavou v režimu tři půlhodinové spánky za noc nic nevymyslím a že moje tělo bude odmítat spolupracovat při jakémkoliv běžném pohybu.

Dostala jsem sama sebe pod takový tlak, že mě během prvních pár týdnů a měsíců složil k zemi. Cítila jsem se naprosto beznadějně, frustraci a naštvání střídal smutek a zklamání, ale hlavně mě válcoval obří pocit selhání a neschopnosti.

Jsem máma a neužívám si to

Když jsem se stala mámou, uvědomila jsem si jednu dost bolestivou věc. A to, že celý život jsem byla vedená k dosahování kvalit jako vzdělání, měřitelné výsledky, umět se prosadit, živit se hlavou, být silná, pracovat rychle a efektivně. Věnovala jsem obrovské množství energie, abych získala skvělou kvalifikaci, nabrala profesní zkušenosti – a najednou, ze dne na den mám tohle všechno zavřít do skříně, protože to nepotřebuju, nikdo to po mně nechce, nikdo to neocení. (No a co, že tohle všechno umíš, teď jsi máma!)

A z té skříně mám úplně automaticky vytáhnout arzenál vlastností a schopností, které po mně do té doby nikdo nechtěl, nijak jsem je v sobě nepěstovala a které jako by byly pravým opakem těch výše zmíněných – jako třeba citlivost, empatie, něha, laskavost, projevování emocí, péče, trpělivost, pochopení.

Navíc jsou to vlastnosti, které jsou ve světě, který mě formoval, nahlížené s pohrdáním a despektem, jejich hodnota je vysmívaná a opovrhovaná a na nositele takových vlastností je pohlíženo jako na slabochy. A teď se ode mě naprosto samozřejmě očekává, že se do takovýho módu přepnu a ještě si to budu náramně užívat.

Proč to někdy my ženy ve své nové roli mámy nezvládáme? Kudy jít, když v sobě chcete nacházet kvality, které třeba právě teď nevnímáte jako hodnotné?

Matrescence

Alexandra Sacks, psychiatrička zabývající se reprodukcí, používá při popisu přechodu k mateřství pojem matrescence. Připodobňuje tento proces k adolescenci, protože ke změně u ženy dochází na úrovni těla, hormonů, prožívání i mysli. Pozvolna vzniká naprosto nová identita. Podobně jako když dospíváme. Tento nový pojem zavádí proto, aby vysvětlila a zdůraznila, že nevyrovnaná matka není „nemocná ani narušená“, stejně jako nevyrovnaný dospívající není „nemocný nebo narušený“.

Když popisuje rozpoložení, do jakého se čerstvá máma dostává právě na úrovni těla, mysli a prožívání, mluví o konceptu tlaku a tahu. Vlivem působení oxytocinu, který se přirozeně vyplavuje do těla po porodu nebo při dotýkání se a způsobuje mimo jiné zúžení pozornosti mámy na dítě, dítě se stává středobodem jejího světa, je žena „vtlačena“ do své nové role.

Současně si ale žena uvědomuje i své ostatní role a části své identity, které jsou nyní zastíněny a ke kterým ji to přirozeně táhne – o její pozornost bojuje taky její partner, přátelé, širší rodina, její práce, záliby, její intelektuální a duchovní život, nehledě na ostatní fyziologické potřeby jako spánek, jídlo, pohyb, sex, potřeba dojít si na záchod a potřeba být chvíli sama.

Tato emocionální přetahovaná způsobuje velký tlak, prožívání pocitu nespokojenosti a nezvládání. A uprostřed takové přetlačované je těžké žít „normálně, šťastně a spokojeně“. Proto zdůrazňuje, že je důležité si uvědomit, že tato prožívaná ambivalence je normální vzhledem k tomu, co se děje na úrovni těla a hormonů, a není to nic, za co by se žena měla stydět nebo kvůli čemu by měla zažívat pocity selhání a osamocení.

Takové uvědomění určitě zčásti pomůže, ale samo o sobě výše zmíněné pocity jen tak neodežene. Integrace nové role je náročná a to, co nám může s integrací nové role pomáhat (nebo taky ne), je sociální kontext, v jakém žijeme.

Tlak na výkon aneb proč to někdy nezvládáme

Devět měsíců těhotenství připravuje ženu na mateřství fyziologicky, ale ne psychicky a sociálně. V tomto ohledu nás na mateřství připravuje vlastně celý náš předchozí život. A jak? Jeden ze způsobů odkrýváme právě v úvodním příběhu.

Když celý život, úspěch i samy sebe posuzujeme pouze ve výkonových měřítkách, ve chvíli, kdy nejsme schopné jako ženy‑matky určitých výkonů dosáhnout, rapidně klesá naše sebehodnota. A s tím taky naše životní spokojenost, nálada a energie. Tlak na výkon v nás v tomto ohledu buduje nezdravé návyky – nejenom ve vztahu k tomu, co můžeme nabídnout tomu malému kousku světa kolem sebe (svému dítěti a svému partnerovi), ale taky ve vztahu samy k sobě a svému tělu.

Ani o sebe nejsme zvyklé pečovat laskavě, ale výkonově. Informace, které nám vysílá naše moudré tělo, často přehlížíme nebo umlčujeme léky, jednáme navzdory únavě, bolestem, zraněním, nemoci… hlavně že naplňujeme kritéria reprezentativního vzhledu. Takový přístup se v poporodním období nemůže na stavu naší psychiky a schopností podepsat blaze.

A protože jsme zvyklé být ty silné, které všechno zvládnou samy a o všechno se postarají, ani vlastně nevíme, jak to udělat jinak (jak zvolnit, odpočívat nebo požádat o pomoc), i když nám to ostatní (od partnera a rodičů přes lékaře či porodní asistentku až po přátele a každý laskavější článek zabývající se mateřstvím) v dobré víře radí.

Možná je v tento moment na jakékoliv rady zkrátka pozdě. Moc dlouho jsme se učily pravý opak – fungovat navzdory (únavě a bolesti). Neumíme to. Nevíme, jak na to. Nevíme, co vyškrtnout, z čeho ubrat, jak se chovat citlivěji a ohleduplněji sama k sobě. Neumíme si to často ani připustit a dovolit. Nevíme zkrátka, jak zčistajasna přepnout, a potom kolabujeme.

Ostré lokty vs. laskavost

Neříkám tady, že orientace na výkon je celá špatně – říkám, že orientace pouze na výkon nám neprospívá. V konečném důsledku nám totiž bere sílu a zdraví a vedle toho taky sebevědomí.

Když nejsme schopné samy sebe definovat skrze jiné než výkonové kvality, nedokážeme se ocenit za nic jiného, než je prokazatelný, měřitelný výsledek nějakého našeho úsilí, nedokážeme vnímat jiné vlastnosti a schopnosti, zažíváme pocit, že se nemáme o co opřít nebo že nemáme co nabídnout.

Když se upínáme pouze ke kvalitám vnějšího, výkonového, materiálního, hmatatelného a měřitelného světa a náš vnitřní svět zůstává příliš abstraktní a neuchopitelný, těžko v něm kdy nějaké kvality spatříme.

Co kvality jako empatie (schopnost vycítit, vcítit se a nacítit), laskavost, schopnost vnímavé, citlivé komunikace, podpora, budování vztahů, péče o krásu, útulno a teplo domova, vytváření prostoru pro hru, odpočinek a radost v životě – vzpomněly byste si na ně? Ocenily byste je samy na sobě, kdybyste do koše hodily celý svůj profesní životopis a vzdělání?

Citlivost a péče nebývá při výkonovém nastavení nás samotných (ani v našich vlastních očích) vnímaná jako kvalita, ale jako něco, s čím se sice automaticky počítá, ale taky jako něco, co nemá hodnotu. Bezcenná nutnost a samozřejmost. Proč bychom ji měly chtít do svého života přijímat, zvát, rozvíjet?

Anebo naopak: jak začít vnímat hodnotu a kvalitu tam, kde ji nevidíme a necítíme?

Umění ocenit hodnoty, které dřív hodnotami nebyly

To, co se vám děje první rok, dva v nové roli mámy, začne na své intenzitě postupně zase ubírat a vám se začne otevírat prostor pro to, co z původního života chcete zpět.

Mezitím ale budete nejspíš čelit spoustě tíživých a komplikovaných momentů. Integrace nové role může být doprovázena snahou o držení si svého území, odmítáním, pocitem nespravedlnosti, vyčerpáním, nuceným opouštěním starého života, pocitem krádeže, nutným vzdáváním se částí své osobnosti a podobně.

Všechny tyto momenty můžete vnímat jako zátěž, komplikaci svého života, můžete je vnímat jako výzvy a zkoušky, ale můžete je vnímat taky jako příležitosti. Příležitosti, které nabízí nová životní fáze a které by vám možná ani jiná životní etapa nebyla schopna zprostředkovat. Sílu získáváme skrze překonávání obtíží a cesta přechodu do role mámy je sakra obtíž.

O péči se mluví jako o nejhůř placené práci. I to jí udává obrazně nižší hodnotu a význam, než jakou v našich očích mají činnosti, které přinášejí finanční zajištění rodiny. Snadno pak získáváme pocit, že ten, kdo zajišťuje rodinu finančně, jí dává víc, větší hodnotu než ten, kdo v rodině pečuje o vztahové zázemí.

Hodnota péče se obtížně vyčísluje, když dojde na srovnávání s finančním zajištěním rodiny. Přestože i péče může být (a často je) taky dostatečně výkonová – náročná fyzicky i psychicky, efekt, který přináší, často není hmotný a hmatatelný, a proto se obtížně vyčísluje a srovnává s tím, co je možné vidět jako reálný příjem na bankovním účtu.

Problémem ale není obtížná vyčíslitelnost péče, ale snaha o srovnávání dvou kvalit, které nemají společného jmenovatele. Jde o hrušky a jablka.

Ptát se, co je lepší, hodnotnější, co má významnější dopad, vede ke sporu, který nemá řešení. Jedinou správnou odpovědí je: „Ty podporuješ mě, já podporuju tebe a soustředíme se na to, co je pro nás společně důležité, v čem vidíme smysl a jaký život chceme dohromady tvořit.“

Pokud byste ale přece jen po nějakém srovnání toužili – můžete použít metaforu dvou rodinných bankovních účtů. Na jeden přichází energie v podobě peněz, díky kterým zajišťujete materiální stránku vašich životů. Na druhý ukládáte energii v podobě lásky a péče, díky kterým tvoříte prostor bezpečí a přijetí. Jeden bez druhého není schopen zajistit a vytvořit reálný prostor, kterému potom říkáte domov.

Tohle je moment, kdy před vámi stojí příležitost nahradit výkon a jeho finanční ohodnocení probouzením takových kvalit vaší osobnosti, které dřív nebyly hodnotami – prosté bytí (duchem spolu) v přítomnosti, péče, láska, laskavost, něha, přijetí (bez podmínek), ale taky trpělivost, pochopení, respekt a zdravé hranice. Kvalit, které jsou klíčovou výživou rodiny a nezbytnou podmínkou k vytváření láskyplného domova.

Nikdo vám je nemůže přikázat, ale vy se pro ně můžete vědomě rozhodnout. Můžete se rozhodnout, že si prostě jen vyzkoušíte, jak vám v nich je, když v nich delší dobu setrváte. Můžete jen pozorovat, co vám do života přináší, když se pro ně vědomě rozhodnete.

Všichni v sobě máme obojí – jak směřování k výkonu a cílům, tak směřování k péči a lásce. Vnímám tyto schopnosti a kvality jako dva protilehlé póly, které spojuje jedna cesta. A každý z nás je v různých životních etapách na jiném místě této jedné cesty. Někdo je blíž k výkonu, někdo blíž k péči, někdo zhruba uprostřed. Ať už jste, kde jste, máte možnost pomyslně cestovat: podívat se jinam, nasát atmosféru, místní zvyky, naučit se něco nového a zjistit, jak to může obohatit váš život.

Vedlejším efektem se potom stane i další úroveň sebepoznání a nacházení síly a sebedůvěry tam, kde možná předtím nebyla.

Články k poslechu

Poblouznění

Slepá fascinace druhým člověkem nám brání rozvíjet skutečné vztahy.

18 min

Odpor a změna

Velkou část života trávíme v odporu proti současnému stavu. Změna se ale dělá jinak.

16 min

Pod pantoflem

Vztahy, kde žena doslova velí, nejsou jen ve vtipech. Jak k takovému rozložení rolí dojde?

12 min

ADHD a závislost

Lidé s poruchou pozornosti často sahají po návykových látkách. Náprava musí být komplexní.

8 min

Varhany života

Naše činy a rozhodnutí dávají podobu melodiím, které druhým lidem i sami sobě hrajeme.

11 min

4. 5. 2021

Nepřijde to najednou. Mámou nebo tátou se stáváme postupně. Půjde to lépe, když si včas ujasníte pár důležitých věcí.

Simona Dosedělová

  • Děti
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.