Dobrý den,
mám 15 let. Poslední dobou mám pocit, že jsem na vše sama (což je pravda), nikomu se s ničím nemohu svěřit, a tak to dusím v sobě. Otec s matkou se pořád hádají, on je agresivní, kolikrát na nás mířil nožem.
Vždycky jsem chtěla být doktorka na chirurgii nebo psychiatrička, pomáhat těm, co si prožili to stejné i horší, jenže přes to, jak je to doma, se nedokážu učit. Nejde mi to ve škole, pořád mi v hlavě koluje takových otázek, na které asi nikdy nedostanu odpověď a to, že už to bude jen horší.
Pokud vím, chirurg potřebuje mít pevnou ruku, ale jak bych mohla dělat jednou něco takového, když se mi klepou ruce? Stává se, že jsem v klidu a najednou se začnu strašně klepat, pořád víc a víc. Je mi na omdlení, že sebou skoro seknu (ale nevím, zda to s tím souvisí).
Kamarádka, když jsem se jí s tím chtěla svěřit, mi odpověděla: „Máš to blbé, ale pojď si povídat o něčem jiném, já nevím, co ti na to říct.“
Od té doby to neříkám nikomu, protože mi asi nepomůže. Možná jen člověk se stejným problémem (žádného jsem doteď nepotkala). Když jdu s holkami ven a přijdu třeba rovnou ze školy k nim domů, tak máma obejme dceru a dá jí na čelo pusu.
Já přijdu a matka je na mě zase hnusná. To, že se hádají s otcem, dává za vinu mně. A já nevím, co s tím, protože za to nemůžu, co mám teda dělat?
Kolikrát se stalo, že už jsem tu chtěla „nebýt“ a děje se to pořád. Častěji a častěji… Nechápu, proč jsem se narodila, nesnáším sebe, celý svět. Jendou bych radostí skákala a za 10 sekund zase brečela.
Už nevím, jak dál.
Nikdo^^
Názor odborníka
Dobrý den,
Na začátku bych vám ráda vyjádřila svoji podporu a chci vás pochválit za to, že jste se odhodlala o svém problému mluvit alespoň touto formou.
Abychom totiž mohli začít řešit jakoukoliv situaci v našem životě, je důležité si ji nejdříve přiznat a pojmenovat. A to jste udělala. Naprosto chápu, že vás nepříjemná zkušenost s kamarádkou, kdy jste se jí svěřila a ona na to nekladla dostatečný důraz, naučila se více nesvěřovat, není to však řešení.
To, že se uzavřete se svým trápením, ničemu nepomůže. Problémy samy totiž nezmizí, naopak se budou hromadit, a když najdete správnou osobu, které se svěřit, uvidíte, že se vám uleví. A nebude tu tíhu zodpovědnosti nést sama. A není nutné najít někoho, kdo má naprosto totožný problém. Spíše by to měl být člověk s určitou životní a ještě lépe profesní zkušeností. Věřím, že s kamarádkami se vám ve vašem věku probírají lépe úplně jiná témata. Asi si ani neuvědomují vážnost celé situace. To, co totiž popisujete, není pro takto mladou dívku zase tak běžné. Proto bych vám doporučovala obrátit se spíše na někoho zkušeného, dospělého.
Máte ve svém okolí někoho dospělého, komu můžete důvěřovat? Tetu, prarodiče, maminku od kamarádky… Nebo oblíbenou učitelku? Pokud nikoho takového nenajdete, doporučovala bych vám obrátit se na školního psychologa, výchovnou poradkyni, nebo nejbližší krizové centrum… Kontakt na ně ve škole určitě zjistíte, popřípadě můžete zavolat na linku důvěry, kde vám rovněž poradí, jak nejlépe postupovat a předají vám ty správné kontakty.
Psychika člověka a jeho tělesné obtíže jdou často ruku v ruce, proto za třesem, který popisujete, může být nervozita, úzkost, panika… Všechno to je určitě nepříjemnost, která se bude negativně promítat do vašeho života, dokud s tím nezačnete něco dělat. A rozhodně na to nemusíte být sama.
Za své rodiče člověk nemůže, nevybírá si je a dost často se stává, že se k nám nechovají úplně tak, jak by podle nás bylo správné. Zkuste si s matkou promluvit o svých pocitech, dát jí najevo, jak vás to trápí, jak se podle vás chovají jiné maminky ke svým dcerám. Je možné, že pak budete vy dvě na jedné lodi.
Co se týká otcova ohrožování nožem, rozhodně to není v pořádku a naprosto chápu váš strach. A znovu vás nabádám, že je třeba, řešit to, co nejdříve. Proto doufám, že odvahu svěřit se někomu zkušenému seberete brzy. Pomůžete tím nejen sobě, matce, ale možná i jemu.
Lucie Bukáčková
