Zajímalo by mě, jak dlouho může vlastně trvat psychoterapie. Taková ta klasická… analytická, systematická, dynamicky zaměřená. Jsou jich desítky druhů. Nevím, jak popsat tu svoji.
Asi víte, co myslím. Sedíme s terapeutem v křeslech naproti sobě, já povídám, on si občas něco zapíše a občas něco poznamená, nabídne třeba interpretaci nebo úhel pohledu, který by mě nenapadl. Je třeba vytvořit psychoterapeutický vztah a přes něj vlastně řešíme veškeré skutečné životní záležitosti.
S mým terapeutem se takto setkáváme tři roky. Myslím, že nejsem zrovna klient, na kterého by se terapeut těšil. Mám neustále pocit, že bych ho měla nějak bavit, aby neusnul, aby se nenudil… zpříjemnit mu tu hodinu, kdy mě musí poslouchat. Že bych měla povídat o věcech, které ho zaujmou a řešit oblasti, které jsou mu blízké.
Přes tento svůj pocit jakési „nedostatečnosti a nesplnění očekávání“ mi tato sezení nesmírně pomáhají. Jako podpora, už jen tím, že jsou. V době, kdy jsem krátce po sobě ztratila důležité lidi mého života a svou seberealizaci, práci a taky zdraví… Terapeut mě inspiroval ke studiu ve středním věku, k zájmu o filozofii a k mnoha dalším věcem, které by mě ani nenapadly. Jedním slovem: pozitivní dopad. Ale zabývám se tím, že terapie musí někdy skončit.
Kdy se to má stát? Jak to poznáme? Když se na to zeptám svého terapeuta, tak řekne, že v době, kdy budu mít pocit, že už ho nepotřebuji. Ale co kdyby nenastala taková chvíle? Podle čeho se rozhodnout? Jaká je standardní délka takové terapie?
Dagmar
Názor odborníka
Milá Dagmar,
na úvod mi dovolte malý postřeh: přijde mi zajímavá vaše domněnka, že nejste klient, na kterého by se terapeut těšil. Obzvlášť, když následně uvádíte, že mu chcete hodinu zpříjemnit a že ho chcete bavit.
Především musím přiznat, že jsem jako terapeut nikdy neuvažoval nad tím, že by jedním ze záměrů mého klienta mohlo být bavit mě! A přitom to vlastně není nic divného – spíš je to celkem přirozená tendence člověka v kontaktu s druhým. Budu o tom určitě ještě přemýšlet. Ale přijde mi přece jenom zvláštní, že i přes tuto velmi empatickou a sociálně citlivou tendenci máte pocit, že se na vás terapeut netěší. Přitom si myslím, že terapeut často zažívá i situace, kdy mu klient přichází hodinu přímo znepříjemnit – a minimálně se musí setkávat se situacemi, kdy na něj klient vůbec nebere ohled. A na to má podle mě klient v psychoterapii určitě právo.
Konečný vztah
Ale zpět k vaší otázce. Podle mě je „konečnost“ terapie jednou z jejích základních charakteristik. Je to něco, čím se liší terapeutický vztah od jiných mezilidských vztahů. I to samo o sobě bývá často předmětem terapie. Někteří terapeuti s vámi například uzavřou kontrakt na deset sezení a po jejich uplynutí se opět diskutuje nad tím, jestli pokračovat a jak dlouho. Jiní zase využijí představu konce terapie jako zdroje řešení a mohou se klienta ptát otázky typu: „Co by se muselo stát, abyste už za mnou chodit nemusel/a?“ nebo „Až tato terapie skončí, jak si myslíte, že to pozná vaše okolí?“
To však zřejmě není metoda vašeho terapeuta. Jak jste sama poznamenala, váš terapeut je analyticky, hlubinně orientovaný. A v těchto přístupech se délka terapie počítá běžně spíše v letech. Uvádí se, že časové rozpětí psychoanalýzy se pohybuje od dvou do deseti let, nejběžnější je doba mezi čtyřmi a šesti lety. Takže z tohoto pohledu jste spíše v dolní polovině…
Účelový vztah
Čas ale možná není zase tak důležitý jako to, co řekl váš terapeut – že terapie bude u konce ve chvíli, kdy jej nebudete potřebovat. Ano, zní to vágně a obecně a neurčitě, ale lépe to možná ani říci nejde. A samozřejmě: teď záleží hlavně na tom, jak poznáte, že už ho nepotřebujete. Možná by vám mohlo pomoci odpovědět si na otázky: K čemu vlastně terapii využívám? V čem je pro mě terapeut důležitý? Co od něj získávám?
Možná někdy nastane chvíle, že to, co dostáváte nyní od terapeuta, budete moci získávat od sebe sama nebo od někoho jiného. Pokud se v terapii věnujete například analýze vlastního života a problémů, v budoucnosti k tomu třeba terapeuta potřebovat nebudete – naučíte se analyzovat a řešit problémy sama a/nebo s pomocí lidí ve vašem okolí. Pokud vám terapie přináší jiný a důležitý typ vztahu, možná si podobný typ vztahu vytvoříte s někým ve vašem okolí. Nemyslím tím, že byste si našla „laického“ terapeuta, ale třeba budete moci v rámci přátelského vztahu probírat témata, kterým se věnujete se současným terapeutem.
Vyletět z hnízda
Když se ale zamyslím nad tím, jak empaticky se k terapeutovi stavíte, napadá mě, že pro vás možná nebude lehké terapii ukončit i z toho důvodu, abyste jej nezklamala, neodmítla nebo aby vás nepovažoval za nevděčníka. Tady vás mohu ujistit, že snad každý terapeut má rád dokončenou práci – obzvlášť pokud je ukončení domluvené, zdůvodněné, oznámené předem. A úplně nejradši terapeut je, když klient třeba rok po ukončení terapie přijde nebo zavolá a řekne, že se má dobře.
Berte to prosím pouze jako můj pohled. Psychoterapeutických směrů je nepřeberné množství a já věřím, že se v diskusi pod článkem najdou kolegové, kteří vám nabídnou další názory a podněty.
S pozdravem,
Pavel Nepustil
