Dobrý den,
několikrát do roka přijedu k rodičům pomoct s úklidem jejich rodinného domku. Začíná to být pro mě ale stále náročnější, protože začínají hromadit věci a trvají na jejich zachování. Dům, ve kterém jsme dříve bydleli ještě s bratrem, je nyní zaskládán tak, že je problém, když někdo z nás nebo našich dětí chce babičku s dědou navštívit a setrvat více dní.
Maminka stále studuje létáky s výhodnými nákupy a tatínek pak podle instrukcí jezdí nakupovat. A tak mají v krabicích odšťavňovač na citrusy, i když nikdy džusy nepili. Parní kachnu na úklid – nepoužitou, spoustu čistících prostředků, ale na úklid jim už nezbývá energie. Nové sady talířů v krabicích, ale z těch starých jsou zvyklí jíst, tak uloží na skříň ty nové. To samé židle, křesla, prostě nic starého se nevyhodí. Jen se to někam uloží. A nevyhodí se ani to, co už dosloužilo. A tak jsou skladem i nefunkční varné konvice a jiné.
Poslali jsme je na týden do lázní a s bratrem vyklidili půdu od všeho možného harampádí včetně oblečení ještě po nás. Po návratu z lázní se s námi asi měsíc nebavili a po dvou letech už opět na půdě není k hnutí. Někdo z jejich známých likviduje chatu, oni z toho něco potřebují, a tak si to nastěhují, kam se to vejde. Bohužel kupují do zásoby i potraviny, co kdyby někdo přijel. Ale přece nepotřebují mít dvacet litrů oleje, dvacet litrů mléka, čtyřicet kilo pracích prášků, tři mega balení toaletního papíru, různé konzervy. Bratr bydlí třista kilometrů daleko, já jen ve vedlejším městě. Tak na to bohužel narážím častěji a je to zdrojem konfliktů.
Jitka
Názor odborníka
Dobrý den,
„nesmyslné“ hromadění věcí, jaké popisujete, je poměrně častým jevem a může mít mnoho důvodů. Často se s tímto fenoménem můžeme setkat například u citově deprivovaných dětí (především při dlouhých ústavních pobytech). V takových případech o hromadění (nejčastěji jídla) uvažujeme jako o určité formě kompenzace za nedostatek láskyplného přijetí a citu v důležitých vztazích rodič – dítě.
Když jsem si pročítal řádky vašeho dotazu, napadla mě právě tato souvislost. Píšete, že navštěvujete své rodiče několikrát do roka a pomáháte jim s úklidem, zatímco bratr opravdu málokdy. Píšete také, že prostory, ve kterých jste dříve s bratrem bydleli, jsou nyní zaskládány věcmi. Značná část věcí, kterými je dům zaskládán, jsou potraviny pro případ, že by někdo přijel. Když k tomu připojím fakt, že rodiče nejsou ochotni vyhodit nic starého, byť nepotřebného, řekl bych, že se opravdu může jednat o jakousi formu kompenzace citové prázdnoty a odloučení, ve kterém se cítí žít. Rozloučení se s čímkoliv je možná tolik náročné nikoliv kvůli samotnému předmětu, ale kvůli nepříjemným pocitům z loučení jako takového, tedy konce vztahu. Také představa opětovného vyprázdnění domu (po zkušenosti s odchodem dětí) není nejspíš nikterak lákavá. A koneckonců právě skrze hromadění čas od času vyprovokují „úklidovou“ návštěvu dětí a vnoučat.
Jiným zdůvodněním může být určitá forma pocitu ohrožení. Starší lidé zažili minimálně jeden politický převrat a start do doby, která jim je o dost méně srozumitelná než ta, do které se narodili či ve které byli mladí. Doba, kdy se peníze vydělávají hůře (či v důchodu nevydělávají vůbec) a vyplácení důchodů pomalu spěje ke konci, vede k nutnosti každého postarat se o sebe a nespoléhat se na pomoct ostatních (státu). Přizpůsobit se takovým podmínkám není velký problém v mládí či produktivním věku, ale lidé v důchodovém věku mohou prožívat skutečné obavy. Když se k tomu všemu přidá poutavá a sugestivní reklama na zboží „v akci“, začít nakupovat, hromadit a připravovat se tak na krušná období, která mohou přijít, je potom vcelku pochopitelným vyústěním. Je také možné, že nepotřebné věci nakupují z pocitu, „aby tady po nás něco zbylo“, tedy pro své děti, vnoučata.
Jedná‑li se v případě vašich rodičů o první z příkladů, mohlo by pomoci začlenit je do vašeho života jako každodenně potřebné (například kdybyste potřebovala u nich pravidelně přespávat, je tedy třeba část prostoru vyklidit a vytvořit vám zázemí). Potom by rodiče mohli opět prožívat citové naplnění, cítit se pro vás potřební jako dříve a hromadění věcí by byl konec. Jedná‑li se o druhý z příkladů, bylo by dobré jim dopomoci k pocitu bezpečí.
Tento můj komentář rozhodně není výčtem všech možností. Abychom našli nejvhodnější řešení nastalé situace, bylo by třeba v klidu celou záležitost probrat osobně. Proto doporučuji navštívit s tímto tématem šikovného psychologa ve vašem okolí a prohovořit všechny možnosti, jak dál.
Držím palce v dalším vývoji situace.
S pozdravem,
V. Lebduška
