Dobrý den,
prosím vás o pomoc. Mám velký problém s rodičema. Před rokem mi táta koupil byt, do kterého jsem se nastěhovala. Po pár měsících mi řekl, že mám jít zase bydlet k nim domů.
Po měsíci stráveném v domě s rodiči mi „dovolil“, abych opět byla ve svém bytě. Toto stěhování se opakuje skoro každý měsíc už rok. Mám práci, kterou mi sehnal taky on. Samozřejmě klíče od bytu mají oba rodiče.
Den probíhá asi takto: Ráno jdu do práce, kde je táta můj šef, mezitím jede máma do mého bytu a kontroluje pořádek a čistotu bytu. Když se jí zdá, že je tam špína, prach nebo cokoli špatně, píše SMS ve tvaru: Jsem z toho všeho neštastná. O byt se vůbec nestaráš, je tam bordel a vůbec nic neumíš. Jestli to takhle půjde dál, budeš bydlet opět s náma doma a byt dáme do pronájmu. Už jsem stará a nemocná, moc dlouho tu nebudu a tohle mě zabíjí.
Máma chodí do práce na půl úvazku od 8:00 do 12:00, pak jede domů a uklízí. Vůbec si neuvědomuje, že já mám normální pracovní dobu a že nebudu celý den doma a uklízet a leštit nábytek.
Myslím si, že v bytě žádný nepořádek nemám, pravidelně uklízím. Pořád se ke mně chovají jako k malé holce a nevím si s nimi rady. Přítelovi píšou, že by bylo nejlepší, kdybychom se rozešli.
Prosím, poraďte mi, co mám dělat, aby se ke mně chovali jako k dospělé.
Děkuji
Maky
Názor odborníka
Dobrý den, Maky,
při čtení vašeho dopisu vnímám některé velmi hezké momenty a cenné příležitosti, třeba že se vám rodiče pokusili dát do budoucího samostatného života byt, který předpokládá osamostatnění. Ale na druhé straně jsou to možná také oni, kteří se asi také obtížně odpoutávají od společného života a společných zážitků.
Kladu si otázky, zda se vám někdy podařilo rodičům ukázat, že jste hodná vnímání jako dospělá, která umí držet život ve svých rukou? Které situace to jsou? Kdy vás dovedou respektovat jako někoho autonomního, kdo je dokonce expertem na svůj život? A dovedete tak vnímat i vy sama sebe?
V otázce samostatného bydlení určitě stojí za pokus najít s nimi shodu. Myslím tím zkusit nalézt vhodnou chvíli, kdy je možné pokusit se jim laskavě říci (a to třeba i s přítelem), co byste chtěla, a nastínit jim, jak si to představujete.
Také bych zkusila dosáhnout konsenzu a společně s nimi se pokusit stanovit např. pravidla jejich návštěv u vás, ale i vašich návštěv u nich, včetně třeba některých ústupků vůči nim, např. některých nocí, kdy přespíte u nich, aby se jim nestýskalo a neměli třeba pocit, že o vás zcela přišli.
Při rozvažování rozhovoru také stojí za to vnímat hodnoty, jichž si cení, a pokusit se s nimi nalézt společný jmenovatel. Asi těžko člověk uspěje v představování svých plánů s něčím, co oni sami nepokládají za významné nebo cenné.
V dotazu se zmiňujete také o tom, že máte přítele, ale rodiče mu píší svůj názor, že byste se měli rozejít. Tušíte, jaké mohou mít důvody k tomuto svému stanovisku? Tušíte, proč je nepřesvědčil, že je pro vás vhodným partnerem? Napadá mě, co třeba představit jim přítele tak, jak váš vztah a sebe samé vnímáte vy dva, třeba při nějakém společném víkendu nebo při nějakém koníčku?
Ve vztahu a v komunikaci s rodiči rozhodně stojí za to vnímat a ocenit všechno to, co pro vás udělali, a z tohoto východiska pokračovat k cestě za vlastním samostatným životem. Rodiče by měli vnímat, zvlášť pokud jste jedináček, že se z vašeho života zcela neztratili, ale mají v něm své významné, byť již ne nejdůležitější místo, což se může projevit třeba tím, že budou vědět, že se můžete přijít poradit, když si nebudete vědět rady.
A nezapomeňte, v potížích skutečně platí, že sdílené problémy jsou poloviční problémy. A to sdílení je dobré nejen s odborníky, ale především s blízkými lidmi okolo vás.
Přeji hodně radosti v cestě,
Stanislava Ševčíková
